Samantha Limberty

Samantha Limberty

VZHLED JE TAKÉ K VYPLNĚNÍ!
Jméno: Samantha
Příjmení: Limberty
Přízvisko: *k vyplnění*
Pohlaví: Žena
Věk: narodila se v 18. století, vypadá na 20 let
Partnerství: -
Rasa: Upír – Varianta A

Schopnosti: *k vyplnění*
Rodina:
Alexandra Limberty – matka
Sebastian Limberty – otec
Nathan Limberty – starší brácha
Marisol Limberty – mladší sestra
/Rodina je obrovská, pokud bude hráč chtít, může přidat další :D /

Zajímavosti: *k vyplnění*



 *k vyplnění*




Ještě ve starodávných dobách žili upíři na osamělých panstvích, aby se vyhnuli kontaktu s lidmi, ale také se mohli klidně rozběhnout vstříc městům či vesnicím, aby posléze nasytili svoji neuhasitelnou hladovost. Hlad, to bylo něco, co je sužovalo. Bez krve by nedokázali přežít. Navíc, pokud chtěli porazit své soky, či válčit proti vlkodlakům, nezbylo jim nic jiného, než jen pít krev lidí i zvířat. V této době, někdy na počátku upírů, se začala odvíjet větev, kdy příjmení těchto krvelačných bestií neslo název Limberty.
Dobře, tenhle začátek zní jako z nějakého hororu. Možná z nějakého filmu, který má navodit všem strach. No, nebudu vám lhát, ono vám to ten strach navést má. Narodila jsem se do rodiny původních upírů. Moje matka je upír, můj otec je upír, moje babička je upír, další babička je upír, dědeček je upír, druhý dědeček je upír, moje prababička je upírka, můj pradědeček je upír. Pokud bych zde měla vyjmenovávat všechny členy rodiny, nejspíše by mi to zabralo nějaký ten čas. Nejspíše bych ani nedokázala vyjmenovávat dál, protože bych se někde zasekla.
Každopádně jsem se narodila v panství, které se nacházelo pár kilometrů od města Antagora. Bylo to opravdu krásné sídlo, které bylo honosné, ale opředené mnoho tajemstvími. Nikdo netušil, co se pod jménem Limberty skrývá. Naše rodina byla viděna jen někdy. Ve dnech, kdy to bylo možné.
Narodila jsem se jednoho deštivého rána a rodiče slavili. Nevím, možná mi původně chtěli dát jiné jméno, ale nakonec zvolili jméno Samantha. Nikdy jsem se nepídila za tím, co tohle jméno má znamenat, ale vlastně mi to někdy bývalo i jedno. Hlavní bylo to, že jsem začala stárnout a učila se tomu, co správný upír by měl umět. Ovládat sám sebe, naučit se ovládat. Nebyli jsme rodina, která je plná krvelačných bestií. Moje matka byla velice přísná. Nestrpěla podvádění a odporování. Dokonce jsme jeden čas museli vést i deníček, v kterém muselo být přesně zaznamenáno, kdy jsme komu vypili krev. Nemusela to být jména, stačily bohatě čárky. Pokud jsme měli víc, jak deset čárek za čtyři dny, strhlo se u nás doma peklo. Pak jsme krev neviděli pár dní.
Tím my jsem nazývala mě, Nathana a Marisol. Mí skvělí sourozenci, kteří byli ode mě o pět let, jen s rozdílem, že Nathan byl starší a Marisol mladší. Opravdu, byli jsme zvláštní rodina. Lidstvo kolem nás se začalo měnit, ale co bylo důležité, museli jsme se umět skrývat. Umět se přetvařovat. Moc se nám nelíbilo, když jsem šla s matkou ve městě a kde kdo nás měl za sestry, než za matku a dceru. Dospěla jsem a dovyvinula se ve dvaceti letech, kdy se zastavil můj vzhled a věk. Tedy, můj věk pokračoval, roky přibývaly, ale mně se to moc nechtělo počítat.
Jak ubíhaly roky, ubíhala i století. To jsme tu měli století páry a pak století dalších vynálezů. Bylo mi vesměs jedno, co se děje ve světě. Já se začala zajímat spíše o to, jak to chodí ve světě. Možná proto jsem se někdy v roce 1959 rozhodla, že odcestuji. Vydala jsem se do Ameriky, kde jsem se na pár let usadila. Sice jsem povraždila skoro celou vesnici, v které jsem byla, ale to se tak stalo až za několik let mého pobytu. Udržovala jsem si svoji kondici a měnila dost často místa, aby se někdo nedivil, proč nestárnu. Kdyby jen věděli, že mi tehdy bylo něco kolem dvou stovek let. Asi by jim spadla hodně čelist a já se nad těmi poznámkami musela jen ušklibovat.
Uběhlo několik let, až přišel rok 2062 a já se rozhodla, že by bylo dobré se vrátit do své rodné země. Svého rodného údolí. Těšila jsem se na rodiče i sourozence. Ti se taky vydali do světa, ale rodiče zůstali na svém místě a vítali mě s otevřenou náručí. Našla jsem si ve městě i docela dobře placenou práci. Takže se na mě nakonec usmálo štěstí a já se zase po několika stovkách let mohla cítit v Antagoře jako doma.