Kimberley Drewová (patří Skye)

Kimberley Drewová (patří Skye)

Faceclaim: Caitlin Brouckaert

Jméno: Kimberley

Příjmení: Drewová

Přezdívka: Stopař(ka)

Pohlaví: Žena

Věk: 19let

Rasa: Vlk (Dítě noci)

Schopnosti:

1. „Pachová Stopa“ (- bude vysvětleno v minulosti)

2. „Magie čarodějky“ (- bude vysvětleno v minulosti)

Rodina:

!Nevlastní!

(Vlastní si nepamatuje a vůbec nezná)

Matka: Sophie Drewová (†) Otec: Alexander Drew (†)

 

Jelikož je omegou, tak na své okolí má takový uklidňující vliv, jako by duši každému, komu ona chce, dodala dostatečný klid a mír na jistou. Ovšem rozdávat klid a mír dokáže jen ve chvíli, pokud ve svém nitru má klid a mír, přesto by byla velice ceněná ve smečce, kdyby někam nepatří, ale nepatří, jelikož nechce a když na omegy nepůsobí ani slova samotného Maroka, tak s ní žádná vlkodlačí slova nikdy nehnou, pokud ona sama nebude chtít.

Přesto je možné si všimnou, že při setkání se s někým cizím se občas přikrčí a snaží se být, co nejvíc neviditelná, což má z doby, kdy byla vězněná a krutě týraná. Ovšem, když se trochu otrká, tak je schopná i vrčet a nadávat, na to, jak někdy působí až moc zranitelně a jako bojácné vlče, tak dokáže očividně tak moc mást, že jí někdy někdo lehce podcení.

Ano je zranitelná, ale jen přes své nejbližší, a k těm je většinou tak těžké se dostat, že možná to ani nemá cenu se o to snažit. Každopádně jsou věci, co by jí už definitivně zlomily a ona by se tudíž nikdy nepostavila na nohy, ne tak aby byla tou stejnou Kim, jako dřív.

Přesto, jak je někdy plachá a bojácná, není ovečkou, dokáže se řídit svým vlastním rozumem a svými názory, které řekne, ale nevnucuje je nikomu. Proč tak, že? Vždyť jsou to její názory a ona má pochopení pro to, že každý je originál a má své chyby a klady. Bere tak i svůj život. Vzhledem k tomu, že je poměrně věřící, kvůli své matce, tak věří i na karmu. Karmu života, která oplácí špatné špatným a dobré dobrým. Možná to zní neuvěřitelné, když si uvědomíte, jak měla krutý život, ale to opodstatňuje tím, že se z ní stalo monstrum. Monstrum, které zabilo, vystopovalo a možná i ublížilo mnoha lidem, ale ví, že to už nijak nezmění. Proto se poslední dobou snaží řídit heslem, že žije přítomnost, ne minulost, kterou už nezvrátí a budoucnost, která je někde před ní.

Milující nevlastní rodina

Přímo vprostřed první řady zpívala malá dívčina s modrými kukadly ve, kterých zářila dětská radost. Její hlas zněl nádherně a rozléhal se celým kostelem, ale tak to bylo skoro se všemi hlásky dětí. Byla tam to nejroztomilejší dítko, co kdy oči mohli spatřit. Hnědé vlásky měla hezky sčesané do culíčku a ve vlasech měla ještě červenou mašličku. Když dozpívala, na tváři se jí objevil široký milý úsměv.

Najednou okolí potemnělo a v dívčiných očích se objevil strach. Rozhlédla se kolem, ale nikdo tam už nebyl. Snažila se volat o pomoc, ale nikdo se neozýval. Zůstala stát na místě a do očí se jí draly slzy. Její tělo se roztřáslo strachem, smutkem a vztekem, že jí tam nechali.

Zaslechla cosi podivného. Rozhlédla se, ale všude stále byla černočerná tma, která nepropustila její lidský zrak.

Dostala větší strach, protože slyšela tiché kroky, ale nemohla nic udělat, protože nic neviděla a cítila, že kdyby se pohnula, že by jí to zabilo. Kdyby i jen pípla anebo zavřela oči.

Tmu prozářily zlatavé vlčí oči. Holčina to už nevydržela a strachem vykřikla, ale přesně v tu chvíli se po ní vrhl vlk, tak mohutný a černý, že jí srazil a začal jí s plnou libostí drápat hrdlo.

 

Rychle jsem se posadila a zacpávala si ústa. Cítila jsem, jak je celé mé tělo orosené kapkami potu. Oči jsem třeštila před sebe na zeď, ale aspoň jsem už nevykřikla ze spánku. Tenhle sen se mi zdával den, co den od mého dětství potom, co si mě odvedl ze sirotčince velice milý pár. V ten den jsem spatřila, cestou do nového domova, toho podivného muže v kápi. Oči mu rudě zářili.  To nás ještě před sirotčinec doprovázela nějaká z jeptišek, tak jsem jí to hned řekla, tedy řekla jsem, že je tam upír a ona se mi za to tenkrát vysmála… Byla jsem strašně paranoidní dítko. Protáhnula jsem se a hned vstala z postele. Věděla jsem, že už neusnu a nechtěla jsem budit svého nevlastního otce, kterému jsem stejně říkala „Tati“, jako by byl můj vlastní. Má nevlastní matka zemřela před dvěma roky, ale i tak mi dala do života hodně. V sirotčinci jsem měla jen dva přátele, a to Sophii, kterou někdo adoptoval přede mnou a Tobiase.

Shopii adoptovali přede mnou a dlouho jsem o ní neslyšela, tedy do včerejška, kdy mi od ní došel dopis, jestli s ní nechci jít na ples. Ano na ten ples mi přišla také pozvánka, i když jsem si říkala, že se asi spletli, než jsem to otevřela a uviděla tam doopravdy své jméno. Nechtěla jsem tam, protože každá dívka, která byla ve společnosti nízko, jako já věděla, že by na takovém místě neměla, co dělat, prostě tam nepatřila. Byla jsem ze střední vrstvy, což bylo většinou něco, jako živořící lidé, to chudí lidé bydleli na ulici a bohatí? No ti ofrňovali nosy nad někým takovým, ale když mě tam chtěla má stará dobrá kamarádka ze sirotčince, která se nacházela v té nejvybranější společnosti. Těšila jsem se, protože jsem si včera došila šaty, které jsem dělala už tak dva roky. Dala jsem si na nich záležet, to má nevlastní matka mě naučila šít. Sice se nevyrovnali těm, co nosili bohaté dívky na ples, ale mně se líbili.

Celou noc jsem se nakonec procházela po lese, který byl kousek za naším domem, a fantazírovala o tom, jaké to bude na tom plese. Vrátila jsem se domů, až když svítalo a otci jsem připravila snídani.

„Hlavně si tam dávej pozor, broučku. Jsi to jediné, co mi ještě zbylo.“ řekl se smutným úsměvem můj otec, ještě než odcházel.

„Neboj, budu.“ řekla jsem mu v klidu s úsměvem.

 Ten den se neměl vrátit z práce, jelikož měli tentokrát pracovat přes noc, ale slíbila jsem otci, že o tom budu vyprávět…

 

Ples

Měla jsem strach ze společnosti. Naposled jsem byla někde takhle jen se svou matkou, jenže… Zemřela před dvěma roky. Bylo mi 17 a můj otec byl zas v práci. Nebyli to mí vlastní rodiče, ale měla jsem je i tak ráda a bylo mi líto otce, že se dře, tak moc a tak dlouho, jen kvůli mně. Jen kvůli tomu, aby mi dopřál to, co má každá dívka. Nepocházela jsem z bohaté rodiny a ani z chudé, byla jsem taková ta střední vrstva.

 *Stejně si tě tam nikdo nevšimne, jsi moc zmlklá a taková, jako každá druhá dívka…*uklidňovala jsem se nešťastně, když mě vezl kočár mé kamarádky.

 To ona mě přemluvila, abych s ní šla. Rozhodně vypadala o dost lépe. Její šaty byly honosnější a dokonce si vzala i paruku, aby vypadala lépe. Já musela nějak sčesat své vlasy a šaty jsem si už nejméně dva roky šila. Jakmile budu v její blízkosti, tak její krása a její bohatý šaty mě zastíní a nebudu vůbec nikomu na očích.

Kočár zastavil. Samozřejmě nejprve vylezla ven má kamarádka Sophia a pak teprve já. Sophia se nesla s hlavou vzhůru, jako by už byla nějaká princezna, ale pravdou bylo to, že jí pouze adoptoval bohatý pár, co nemohl mít vlastní děti a tohle z ní nakonec tedy vyrostlo. Vešli jsme do sálu. Samozřejmě Sophie se hned rozhlížela kolem potom nejkrásnějším a já si hned v sálu začala přát, abych mohla nenápadně odsud zmizet.

„Ale no tak Kimberley, neboj, určitě si aspoň zatancuješ se smetákem.“ řekla s posměchem tiše ke mně.

 Mlčky jsem sklopila zrak a uvědomovala si, jaká byla chyba tam jít a také, že pouta přátelství dokážou jednoduše a snadno přetrhat peníze a pýcha. Vzala mě sem určitě jen proto, aby měla z koho si dělat srandu. Ach Kim, zas jsi naletěla, měla by ses spakovat, dokud to jde. Otočila jsem se k odchodu, ale to už se dveře do sálu zavírali a mezi nimi byla jen malá škvíra, kterou bych se již neprocpala. Měla jsem tedy holt nakonec smůlu.

„Smím prosit o tanec, slečno? Oh, omlouvám se za svou nezdvořilost, jsem Derren Moonrisialon, povíte mi své jméno?“ nečekaně na mě někdo promluvil, proto jsem se překvapeně otočila na mladíka. Na tváři mu hrál úsměv a u jeho nohy stál vlk. Měla jsem opravdu moc ráda vlky, protože to byly inteligentní stvoření, která si zasloužila pozornost, i když většina lidí v této době se jich bála a měla je za krvežíznivé bestie, tak já znala pravdu těchto stvoření.

„S radostí, pane. Já jsem Kimberley Drewová.“ řekla jsem a trochu se lehce dívčím stylem uklonila.

 Na líčkách mi naskočila menší červeň, ale Sophia to samozřejmě zkazila.

„Přece nechcete tančit s budoucí pokojskou.“ řekla výsměšně, protože to slyšela, když stála poblíž mě a hned na něho upřela své oči a svou přepudrovanou tvář.

Já si takové věci nemohla dovolit, už takhle otec dost těžce dřel, a když řekla s budoucí pokojskou, tak jsem ještě víc sklopila zrak.

Měla pravdu, já byla nic a on… no netuším, co přesně, ale rozhodně víc, než já…

Samozřejmě většina dívek od něho poodešla, kvůli vlkovi. Sophie měla panický strach z vlků, ale asi si chtěla hrát na lepší, než jsem já, i když jsme obě vlastně pocházeli ze stejného místa.

„ Ta dívka má víc kuráže než vy, slečno“ ozval se Derren.

Překvapeně jsem vzhlédla, protože jsem nečekala, že se mě zastane, přeci jen… no upřímně bylo tu určitě víc hezkých děvčat, než jsem byla já a byli z lepší rodů u mě se ani nevědělo, odkud pocházím.

„Pojď a ignoruj ji.“ řekl Derren ke mně s pousmáním. Úsměv mu slušel, i když jsem chvíli byla na pochybách, jestli mám chytit jeho nataženou ruku, tak jsem jí nakonec chytila a šla s ním.

Když jsem uslyšela, jak vlk za námi zavrčel, tak jsem se ohlédla, ale to už vyjekla Sophie a hned tak tři metry byla rychle od vlka. Kdyby neměla ta líčidla na obličeji, tak by bylo vidět, jak zbledla.

Svou pozornost jsem opět upřela na Derrena. Nechápala jsem jeho úmysly, ale zastal se mě, i když nemusel a mohl být na straně všech těch bohatých dědiců a tak dále.

Nastalo v okolí tiché šuškání, ale já si toho nevšímala, protože mé srdce mi bušilo až v uších a všechno, co jsem vnímala, byl jen on. Nebyla jsem odvážná, právě naopak měla jsem ve společnosti velmi nízké sebevědomí, ale on mě viděl, jako odvážnou. Ale tanec jsem měla ráda už od svých mladších let, kdy jsem byla ještě dítko, co si hrálo s panenky. Má nevlastní matka mě naučila tancovat, tak že jsem aspoň neměla obavu, že mu budu šlapat na nohy.

Přesto jsem měla ve tváři červeň, když jsem s ním tancovala, než jsem si navykla jeho rukám. Nebyla jsem moc zvyklá hovořit s muži, i když jeden můj bývalý kamarád byl kluk, tak se to moc nepočítalo, protože jako malý dítko jsem nevěděla, co to obnáší býti dívkou. Snažila jsem se, aspoň svůj dech udržet v klidu, když už můj tep nedokázal zas přejít na tu klidnou linii. Vše kolem, jako by nebylo a byli jsme tu jen my dva. Tohle se mi ještě nikdy nestalo.

Trochu jsme si při tanci popovídali, i když pro mě pod tíhou pohledů bylo někdy těžké odpovídat

"Co tak se vypařit do zahrady?" pošeptal mi do ucha. Měla jsem chuť se sebou ošít, když jsem cítila jeho dech na své kůži, ale přemohl mě spíš pocit, že mi je to více příjemné, nežli nepříjemné.

„Byla bych radši, nemám ráda, když cítím, jak mě pohledy propalují.“ odpověděla jsem šeptem a lehounce se pousmála.

Byl velice milí oproti ostatním, co se topili v penězích a nad takovými, jako jsem byla já, jen ofrňovali nosy.

Chytil mě za ruku a vedl nějakými spletitými chodbami. Nebránila jsem se, protože se mi to zdálo, jako dost zajímavý dobrodružství a já a strach to bylo u mě něco, jako voda a oheň, spíše jsem byla tvrdohlavá a zvědavá na nová místa, i když jo pravda nesnášela jsem velkou společnost a měla bych asi velký strach před takovou společností promluvit, ale když byl se mnou teď Derren, tak jsem vnímala jeho společnost, jako jedno velké bezpečné místo. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale nehodlala jsem to v tuto chvíli řešit, na to jsem byla moc zvědavá, jak malý rozjařený dítě, co očekává, co skrýváte pro něho za svými zády.

Ocitli jsme se uprostřed nějaké zahrady, kde se nacházel altánek a fontána. Bylo to tam nádherné, až se mi skoro z toho zatajil dech. Pomalu jsem se ohlédla kolem. Opravdu to tam bylo pěkné.

„Nedělej si nic ze svého postavení, mnozí šlechtici obdivují otce, kvůli tomu, že mou matku si vzal i presto že byla z nevěstince" řekl bezstarostně. V tu chvíli jsem přemýšlela, jakou kritikou si musel projít jeho otec, když jeho matka pocházela z tak moc nižší vrstvy lidí a obdivovala jsem, jak byl nezlomný.

„Lidi by se neměli soudit, podle toho kolik mají peněz, jaké mají šaty anebo jak moc vyvýšeně se tváří, ale někteří jsou zaslepeni penězi, ale tvůj otec bude zajisté moudrý muž, když dokázal přehlédnout, to kvůli čemu lidé jiné odsuzují.“ řekla jsem mu s milým úsměvem

Přišel tam i ten vlk, co poděsil Sophii a otřel se mi o šaty, tak jsem se pousmála a podrbala ho na zádech.

 "Jsi úžasná Kim.." dodal po chvíli a všimla jsem si, že lehce zčervenal na tvářích, ale upřímně já po téhle větě zrudla víc. Zakryla jsem si ústa hřbetem ruky a otočila pohled jinam. Byla to milá lichotka a v tu chvíli jsem zjistila, že mé tváře na lichotky až moc přehnaně reagují a trochu jsem se styděla, že teď musím vypadat, jako ta, kterou by oblbnul každý mladík, ale nebylo tomu, tak.

 Když mi Tobias psal naposledy dopis a bylo tam pár lichotek, tak jsem se nečervenala. Neměla jsem důvod, protože nikdy jsem k němu nic necítila.

 „Nejsem úžasná, ale obyčejná…“ zašeptala jsem upřímně a na tvářích mi furt hrála červeň, moc dobře jsem jí tam cítila, tu mrchu rudou.

"Heh, ne jen našel ženu, která bude milovat zrůdu, jako já." řekl.

Tázavě jsem vzhlédla, i když při pohledu na něho, jak na mě hledí mě zase zalila horkost, tak jsem neuhnula tentokrát zrakem jinam.

"Kdybych ti to řekl, utekla bys." řekl upřímně, což zcela říkalo, že nejde o žádný žert.

Nechápala jsem, proč se bere za zrůdu, když jí nebyl. On byl něčím víc… Ne něčím, ale někým, ale rozhodně ne zrůda.

 „Co když ne?“ oponovala jsem tentokrát tvrdě jeho slovům.

„Ty nejsi zrůda, to bys byl, jako všichni ti bohatí, ale ty ses mě zastal, místo toho, aby ses mi vysmíval.“ vychrlila jsem ze sebe, to co jsem měla na mysli, tak se mi i tentokrát dostalo na jazyk.

Pousmál se. Netušila jsem, jestli ho to, co jsem řekla pobavilo anebo zahřálo, ale radši jsem doufala v druhou možnost, která by se mi líbila víc, než abych někomu byla pro smích.

"Ale já tě když tak varoval." řekl a jeho modré oči zesvětlali a vypadaly spíše teď, jako nějaké šelmy. Noční šelmy. Když ještě k tomu odhalil tesáky, tak jsem začínala trochu chápat.

 "Opravdu se nebojíš wampíra.?" zeptal se a tím utvrdil to, co mě jako jediné napadlo pro to, co se stalo s jeho očima a jeho zuby.

Na chvíli jsem ztuhnula a myšlenky mi běhaly jinde, když odhalil i své špičáky. Trvalo mi zformulovat něco, co na to říct. Takže přeci jen jsem nebyla paranoidní dítě, když jsem toho jednoho bezdomovce podezírala z toho, že není člověk. Ano vychovatelka v sirotčinci se mi tenkrát vysmála…

„Stejně, nejsi zrůda.“ trvala jsem si na svém tvrzení a dívala se mu do jeho očí, které už nebyly takové jako před tím, ale i tak byly nádherné.

 „Nevadí ti kříže, že ne?“ optala jsem se ho s menší starostí.

Zasmál se. Nechápala jsem, co je tu k smíchu a asi bych se měla urazit, ale spíš jsem se jeho smích v tuhle chvíli snažila pochopit.

 "Nevěřím, uvěřím, až se mnou necháš políbit" pověděl odhodlaně.

Asi očekával, že se spakuji, tak rychle, že ani po mě nezůstane šmouha na místě, ale místo strachu mě to ohromilo a lákal mě. Možná říkal, že je zrůda, ale mě přišel, jako ztracené a osamělé divoké zvíře a já mu chtěla pomoct. Chtěla jsem mu vynahradit tu samotu a i přesto mi jeho společnost i v tuto chvíli působila příjemně a dost mě uchvacovala, ale hlavně i tak jsem neztrácela v jeho blízkosti pocit bezpečí.

Zčervenala jsem zase a pohled stočila stranou, abych si to mohla dobře promyslet.

"Když máš tu odvahu, abys políbil dívku, kterou sotva znáš, tak dělej, jak myslíš, ale já se tě nebojím. " řekla jsem mu a otočila pohled zpět na něho, i když jsem se červenala.

Cítila jsem, jak jeho hrubá ruka mi zdvihla lehounce bradu s takovou gentlemanskou péčí, že jsem ve tvářích ještě trošku víc porudla, tak že když mě pak políbil, tak už jsem ani víc zčervenat nemohlo, přesto ty jeho rty jsem si chtěla pamatovat navěky, tak stejně, jako oči, jak ty normální, tak ty oči dravce.

"Uvidíme se někdy ještě?" optal se, když se odtáhl.

Sledovala jsem jeho oči.

"Když zvládneš přijít zítra na náměstí po obědě." řekla jsem s menším úsměvem.

 Jeho blízkost mě hřála a nejradši bych nikdy nechtěla od něho, ale musela jsem se vrátit domů, aby otec neměl starosti.

„Dobře, potkáme se tam." sundal mi z krku křížek s takovou obratností, že jsem to nepostřehla, dokud ho nedržel v ruce. Chtěla jsem namítat, že je mé nevlastní mrtvé maminky, ale nakonec jsem spíš pocítila něco ve smyslu, že když už si hledá záminku, jak mě znovu vidět, tak to nebylo jen tak chvílečné okukování, ale nebyla jsem si jistá

"Zítra ti ho vrátím" usmál se na mě škodolibě. Místo toho, abych mu něco vyčítala, jsem se tiše rozesmála. Tak že jsem měla nakonec pravdu…

 

„Jsi mou dcerou a já tu rozkazuji!“

Samozřejmě s Derrenem jsme se dalšího dne viděli. Jako správný muž se mi dvořil, i když to bylo někdy jen na chvíli, protože pak jsme dělali všemožné blbosti, jak jsme se procházeli bok po boku městem.

Přesto městu ukazoval, že mu patřím, kdykoliv mě chytil za ruku, tak bylo jasné, jak to je. Byl zábavný a snad nikoho lepšího jsem si už přát nemohla. Nikdy mi nešlo o peníze, ale o to, jaký byl uvnitř. Nestyděl se potloukat s holkou, která byla z nižší vrstvy, spíš naopak ještě se jí dvořil, což mě vždy dostalo do rozpaků a v tvářích jsem se červenala.

Mé srdce v jeho přítomnosti vždy radostí bušilo a já někdy si přála, aby ty chvíle, co mohu s ním trávit, nikdy neskončili.

Křížek mi sice dalšího dne nevrátil, ale mně to nevadilo, protože jsem věděla, že je v dobrých rukách.

 

Bylo to sedm šťastných vycházek, když jsem si v rukách nesla rudou růži, co mi dal. Tváře se mi červenaly a já byla myšlenkami jinde. Někde u něho a u toho, co všechno se za dnešek stalo. Vzpomínala jsem na ten jeho smích, oči a něžné dotyky jeho ruky na té mé.

Přišla jsem domů a chtěla si zalézt do svého koutečka, kam otec nechodil, ale zaslechla jsem v kuchyni něco podivného. Bylo pravdou, že bych tam mohla odložit ten nákup, co jsem nakoupila na tržnici a zjistit, o co jde.

„Kimberley Drewová,zítra ráno se stěhujeme.“ oznámil náhle otec se zamračením.

Tázavě jsem se na něho podívala, ale jakmile jsem spatřila Sophii vedle něho, jak si kapesníčkem utírá falešné slzy, tak jsem chápala, odkud ten nápad pramení.

Ušklíbla jsem. „Já se stěhovat nebudu!“ zaprotestovala jsem dost silně na otcova slova.

„Vidíte, to má z toho, že se schází s ním.“ řekla s falešným posmutněním Sophie a utírala si další falešnou slzu. Začínala jsem jí mít po krk, když už manipulovala i mým otcem.

„Jak to, že jsi mi tajila, že se stýkáš s takovou zrůdou?!“ vyhrkl dotčeně otec. Tahle slova se mě dotkla na srdci.

„On není zrůda… Nikdy by mi nic neudělal na rozdíl od ní.“ řekla jsem nevrle a dovolila jsem si ukázat prstem na Sophii. Ta hned zděšeně na mě vykulila oči.

„Vidíte to, pane Drewe, on jí dočista zkazil.“ řekla se strašnou agónií v hlase a na oko omdlela přímo na židli. Věděla jsem, že to celé hraje, proto mě to štvalo.

„Nemůžeš mi zakázat se scházet s Derrenem a už vůbec mi nemůžeš přikazovat, ať se stěhuji, kvůli řečem, které vypustí někdo, jako je Sophie.“ řekla jsem rozhněvaně.

„Jsi mou dcerou a já tu rozkazuji! Tak že se sbal, zítra ráno odjíždíme a máš zakázané toulky, dokud se neodstěhujeme daleko odtud!“ řekl dost rozzlobeně můj otec.

Na jazyk se mi dralo mnoho slov, ale věděla jsem, že to nemá cenu.  S otcem se nemělo cenu hádat, stejně vždy hádku vyhrál. Musela jsem to vzdát a jít si sbalit…

 

Dopisy pro Derrena

Milý Derrene

Je mi líto, že jsem tak náhle zmizela, ale můj nevlastní otec uvěřil slovům Sophie a myslí si, že jsi nebezpečný, ale já vím, jaký doopravdy jsi. Vím, že jsme se měli sejít a nevykašlala jsem se na tebe a ani na tebe nehodlám zapomenout.

Nezapomenu na tvé modré oči, v kterých se tak jiskřilo, nezapomenu na tvůj obličej a na tvé polibky a už vůbec nezapomenu na to, jak ses mě statečně zastal.

Budeš vždy ten jediný, na koho budu myslívat po nocích. Každou noc se budu modlit, aby mě otec pustil zpátky za tebou. Prosím neztrať ten křížek, protože já se jednou k tobě vrátím a konečně budeme moct spolu žít, tak jak jsme to měli v plánu.

Navíc je to křížek po nevlastní mamince a nosí štěstí, takhle se určitě ještě uvidíme. Chtěla jsem ti napsat dříve, ale neměla bych, jak poslat dopis, proto píši až teď.

pokusím se ti psát často, abys nezapomněl.

S láskou Kimberley.

 

Milý Derrene

Stýská se mi čím dál tím víc a mám pocit, že něco je špatně. Nevím, co ale viděla jsem tu Sophii. Asi se také přestěhovala, ale nechápu proč. Proč by se stěhoval někdo, jako je ona?

Jenže to není jediný, co se děje, bydlí tu i můj bývalý kamarád ze sirotčince. Mám z něho strach, protože se chová velice podivně. Říkala jsem mu, že už někoho mám, ale jako by neslyšel a stále se mi snaží dvořit…

Těším se, až tě uvidím a vpadnu ti do náruče. Doufám, že to bude už brzy, protože čím více dní tu jsem, tím více se cítím osaměle a já nechci se tak cítit, chci být po tvém boku, smát se s tebou a dělat zase blbosti.

Opravdu doufám, že se už brzy toho okamžiku dočkám. Můj nevlastní otec tu dostal sice lepší zaměstnání, než měl a vydělává teď mnohem více, ale nelíbí se mi to tu…

Je to tu tak mrtvé a smutné, že kdykoliv vyjdu ven mám zase pocit, že bych si měla zalézt zpátky do domu a zabarikádovat se před něčím zlým, co tam na mě číhá. Kéž bychom se mohli vidět už teď, ale už jsem ti psala, že je zatím otec proti a stále se toho drží.

Až se uvidím, dám ti ten nejsladší polibek.

S láskou Kimberley.

 

Milý Derrene

Netuším, proč ses mi zatím neozval na jediný dopis, ale doufám, že na mě nemáš vztek. Tedy spíš mám obavy, jestli ti vůbec mé dopisy chodí anebo, jestli jsi v pořádku, byla bych ráda, kdyby ses aspoň ozval.

Nezdálo se mi to, tohle město je opravdu strašidelné. Za každého úplňku se tu ztratí jeden člověk a je jedno jaké věkové skupiny je. Mám strach, že budu příště já na řadě.

Můj nevlastní otec říká, že za to mohou neřádi, jako jsi byl ty, ale nevěřím tomu. Ty bys tohle neudělal a nikdo jako ty by tohle nezvládl udělat. Navíc proč by si vybíral úplněk? Napadlo mě, že když existuješ ty, že by mohli být i vlkodlaci. Vím, že to jsou pohádky, kterými se straší neposlušné děti, ale co když je to pravda? Navíc proč by neexistovali, když existuješ i ty? Mám strach, že si dojde i pro mě za nedlouho, ale nevlastní otec mě nechce poslouchat. Nenaslouchá mým prosbám ani mým slovům, prý to jen dramatizuji, ale copak bych to měla za potřebí?

Všechno tohle je jen kvůli Sophii.

 Tobias stále nechápe, že nemá cenu se mi dvořit, kéž bych měla něco od tebe, ale i tak na tebe myslím po nocích a snažím se usínat s myšlenkou, že bys mě v tom nenechal.

S láskou Kimberley.

 

Milý Derrene

Vím, že mi někdo všechny mé dopisy zastavoval. Věřím, že bys mi jinak odepsal, kdyby ti došli, navíc jsem si jistá, že bys mě nenechal mluvit do prázdna. Tedy aspoň doufám, že jsi nezapomněl, kdo jsem a nenechal mě opuštěnou Všechno, co jsem ti psala, ti povím osobně, protože se za nedlouho uvidíme.

Budu se vracet, protože můj otec zemřel. Nikdo neví, co se mu stalo a na co umřel, ale jednou se vrátil pozdě v noci úplně skoro rozcupovaný a pobledlý. Doktor říkal, že by se trápil a že si s ním mám promluvit.

Konečně uznal, že jsem měla pravdu a nevymýšlela si. Nevím, kdo mu to mohl udělat, ale poslední jeho přání bylo, abych před neznámými dělala němou, prý že tak moc ze mě nedostanou informace, které některé zajímají. Nemohu se dočkat, ale mám strach, že se mi to nepovede. Obě ruce se mi třesou, protože tuším, že je to vlkodlak a jde si pro mě, i když netuším proč.

Derrene, moc si přeju už být v tvém objetí, protože jedině tam teď mohu naleznout bezpečí. Sophie si uvědomila také hrozbu, tak že jela se mnou. Vím, neměla bych jí brát, ale musela jsem. Neboj, tenhle dopis si ona číst nebude, za to ručím.

Prosím očekávej mě, doufám, že dopis tentokrát dojde, když ho posílám odjinud a tajně. Prosím čekej na mě, pokud nedorazím, tak se mi asi stalo něco špatného, protože i přestože jsem opatrná, tak mám pocit, že mě někdo sleduje a mám strach ani netušíš jaký.

S láskou Kimberley.

 

Ještě „Před“

Seděla jsem v kočáře, který si to pomalu šinul zpátky. Mě srdce se nemohlo dočkat, až mé oči znovu spatří Derrena. Mou jedinou lásku za tenhle život. Ruce jsem měla prokřehlý zimou a strachem. Možná jsem byla trochu pobledlá v obličeji, protože toho na mě bylo moc a nemohla jsem se dočkat, až tam budu. Věděla jsem, že jsem Derrenovi moc dopisů nenapsala, ale snažila jsem se, i když mu předchozí nedošli, doufala jsem, že ten poslední aspoň jo.

Stále jsem měla pocit, že někdo sleduje kočár, i když jsem nikoho nevěděla. Strach se ve mně hromadil.

Podívala jsem se na Sophii, teď bez pudru bylo vidět, že je také pobledlá strachy

Pohled jsem zase otočila z okýnka, když v tom kočár divně nadskočil. Obě dvě jsme vyjekli a strachy se objali. Dobře objetí v hrozbě nepomůže, ale co jsem mohla dělat, pokud se venku opravdu nacházel vlkodlak, neměla jsem nejmenší šanci jako člověk.

 Kočí otevřel dveře.

„Omlouvám se, děvčata, ale u kočáru se rozbilo kolo.“ oznámil nám sklesle.

„A nejde to nějak opravit?“ zeptala jsem se trochu zklamaně a vyprostila se z objetí Sophie.

„Můžu zajít do města pro někoho, ale myslím, že dnes to nebude.“ řekl s lítostí kočí.

„Dobře přespíme někde u místních.“ rozhodla jsem.

„Tak já se půjdu podívat po někom, kdo to opraví.“ řekl kočí a rychle někam zmizel.

Se Sophií jsme opatrně a pomalu vylezli z kočáru. Nevěřila jsem lesům kolem a žaludek se mi strachy svíral, protože jsem stále cítila něčí upřený pohled na sobě.

„Dámy.“ řekl gentlmensky někdo za námi a mě naskočila husí kůže z toho.

Otočila jsem se a udiveně nadzvedla obočí. Byl to Tobias, ale jak rychle se sem mohl dostat.

„Zavedu vás do města, jestli chcete, já tu jsem na návštěvě u svých nevlastních příbuzných.“ řekl s milým úsměvem.

Podezřívavě jsem si ho prohlédla. Něco mi na to nehrálo, ale kvůli šoku jsem si to nedokázala dát dohromady.

„Jistě budeme rádi.“ odpověděla Sophie i za mě, i když ve mně se přela jistá nejistota.

Sophie mě chytla za paži a táhla mě za sebou. Možná jsem opravdu byla jen hloupě podezřívavá a nic špatného se nestane, proč by taky muselo.

Nějak divně jsme dlouho šli lesem. Zastavila jsem se, protože jsem odmítala už dál bloudit. Sophie se na mě udiveně podívala, nevšimla si toho, že se točíme v kruhu, byla moc hloupá na to, aby si to uvědomila a všimla si, že kolem toho divného smrku jsme už prošli nejmíň tak po páté.

„Co se s tebou děje?“ zeptala se nechápavě a ještě naštvaně, ale přitom netušila, že se jí snažím zachránit. Tobias si ještě nevšiml, že jsme se zastavili.

„Nechává nás schválně bloudit. Nezdálo se ti divný, jak se z Eastwoodu dostal tak rychle až do Littletonu? Navíc on nemá už žádné příbuzné.“ šeptala jsem tiše k Sophii, aby to neslyšel.

„To mi chceš říct, že Tobias je ta krvelačná bestie?!“ vyjekla a vyděšeně vykulila oči. Netušila jsem, proč musela ječet, tak nahlas.

Tobias se zastavil a otočil se k nám.

„Myslel jsem, že na to nikdy nepřijdete.“ řekl se záludným úsměvem a šel blíže k nám. Rychle jsem couvala dozadu, ale Sophie se nechtěla ani hnout ztuhla strachy na místě, ale to jí moc nezachraňovalo spíše naopak.

Přímo před mýma očima dost hnusně a silně pokousal Sophii, a kdyby jen to, celým svým procesem mi potřísnil její krví mé šaty. Chtěla jsem zaječet o pomoc, ale věděla jsem, že by mě nikdo neslyšel.

Zacpala jsem si ústa a do očí mi vhrkly slzy. Možná jsem jí neměla ráda, ale nechtěla jsem jí vidět takhle umřít.

„Ani netušíš, jakou mi dalo práci zastavit každičký dopis, co jsi poslala. Ten tvůj Derren nic netuší a myslí si, že jsi ho určitě nemilosrdně opustila, jako starýho prašivýho psa.“ řekl mi s výsměchem.

 Slzy mi tekly po tváří. Nikdo mi nemohl pomoct a já to věděla. Strachy se mi podlomili kolena a já spadla na zem. Stále jsem si zacpávala ústa.

 Pak už přišla jen bolest toho, jak mě drápal a kousal, možná jsem občas vykřikla, ale nikdo to nemohl slyšet. Nikdo mi nemohl jít pomoct, když nevěděl, v čem se nacházím…

PS.: Minulost ještě není celá, ještě pár častí přibude, ale zatím si budete muset vystačit s tímto, než je dopíšu =).

Přeměna

Oisin Sivak'uz by YellowDeer
 

Co si myslíte o Kim?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek