Adam Dickson (Patří Skye)

Adam Dickson (Patří Skye)

Faceclaim: Benjamin Bowers

Jméno: Adam

Příjmení: Dickson

Přezdívka: Temný Stín

Pohlaví: Muž

Věk: 20let (v kolika přestal stárnout, každopádně od té doby to nepočítá)

Rasa: Polovlkoupír

Schopnosti:

  1.Vidí zesnulé duše (duchy a jiné parazity, které většinou nikdo nevidí a může k nim i mluvit, tak že to někdy může působit, že trpí samomluvou)

  2.Temná Magie (zdědil po své matce, i když ne v takové míře v jaké byla schopná jeho matka, navíc on se kvůli tomu musí živit víc krví)

 

Rodina:
Matka: Anna Thompson (†) Otec: Walter Thompson (†)
Sourozenci: Lisa Williams (o dva roky mladší), Stefan Thompson (starší o rok)

Zajímavosti:

 --> Na zádech na levé lopatce má tetování vlčí tlapky a pod ní ozdobným písmem: 

„Nemo nostrum sine culpa est.“ 

(cz.: Nikdo z nás není bez viny.) .

 

--> „V jeho očích se stále odrážel stín bolesti, i přes ten úsměv a smích…“ – takto by se dali popsat Adamovi modré oči.

Dopisuje se...

Všude kolem šlehali plameny a já byl rád, když jsem se z toho zatraceného hořícího domu vůbec dostal. Už takhle jsem kašlal tak moc kouř, kterého jsem se nadýchal, že jsem se i já sám divil, že jsem si nevykašlal plíce, i když to bylo nemožné. No, ale přeci jen jsem mohl vykašlat určitě krev, když mě celá dýchací soustava jen škrábala zevnitř, jako bych měl v těle milión záškodníků, kteří mi svými tenkými, ale ostrými drápky právě škrábou v dýchacích trubicích.

Rychle bych se rozeběhl dál, kdyby mě najednou asi tak dobrý metr od hořící budovy, nezastavil kámen, o který jsem zakopl. Já vím, nebohý kámen. On si tu tak leží a pako, jako já o něj zakopne.

Naštěstí jsem se neroztřískal a jen dopadl do té měkké trávy, přičemž jsem se přetočil na záda a podepřel se lokty, abych mohl lépe sledovat, jak krásně ta stará chatrč hoří.

Chápu, že jste zmatení a říkáte si určitě, proč ten dům hoří? Co jsem v něm dělal já? A vůbec, co je to za hořící chatrč? Možná bych mohl začít celý příběh trapně od začátku, když tu tak ležím na trávě s pár škrábanci a celou nedočkavostí se nemohu dočkat, až ten pekelný dům shoří, ale věřte začátek od mého zrození, není ten začátek, který mám na mysli…

 

„Mami?“

„Ano, Adame?“ zeptala se nevrle průměrná vysoká žena, která ovšem pro toho malého kluka byla dost vysoká a působila pro něho tudíž, jako velká hrozba. Své dlouhé hnědé vlasy měla vyčesané nahoru a tam se jí splétaly po té do copu, který měla až k zadku. Na to, že měla už tři děti a muselo jí být nejméně 30, ale vypadala stále, jako by jí bylo pouhých 20let anebo ještě méně.

Chlapec si jí změřil bojácným pohledem. Ještě se neotočila, ale i tak už se jevila, jako hrozba. Chlapec si pohrával s prsty na rukou a snažil se to ze sebe vymáčknout.

Žena rozsekla prudce rajče, co měla na dřevěném prkénku, což jen víc prohlubovalo pocit toho, že může být hrozba, obzvláště,  když jste malý 5letý děcko.

Žena se na toho chlapce konečně otočila, ale něco v její tváři bylo děsivější, než obvykle.

„Mami, kde je táta?“ zeptal se bojácně chlapec, ale i přes strach se zeptal.

Dostal facku a tvář ženy se na něho se zlostí dívala.

„Copak nemáš dost hraček, na to abys svého otce neotravoval?! Padej si hrát, když tu vařím! Máš ještě Lisu, pokud si s tebou nechce hrát Stefan!“ rozkřičela se na toho nebohého chlapce a ten měl, co dělat, aby se na místě neroztřásl strachy.

„Ale táta mě měl naučit hrát na tu kytaru…“ zamumlal roztřeseným hlasem a po tvářích se mu kutálely slzy. Jednu tvář měl zarudlou od facky, kterou dostal právě od té hrozivé ženy. Ovšem za tuhle větu a „drzost“ si vysloužil facku z druhé strany.

„Co jsem ti povídala?! Ty jsi vážně nevychovaný spratek a to jen kvůli tvému blbému otci!“ rozkřičela se na něho zase naštvaně.

Chlapec znovu popotáhnul, a když už to vypadalo, že by mu žena neváhala vrazit znovu, tak se se slzami na krajíčku rozeběhl pryč

 

Ach, jak ty plameny, krásně olizovaly stěny domu. Zajímá mě, jestli z toho zbude jen popel anebo nějaký ty trosky, které pak zarostou, protože to už vím, co bych nazval památkou, kterou budu navštěvovat. Pradon, že jsem přerušil vyprávění toho dětského příběhu, ale tohle není tak moc zajímavá část. Moje mamka mě prostě nenáviděla a měla snad jedině ráda Lisu, mojí sestřičku, která byla o dva roky mladší a vždy bude o dva roky mladší a můj bratr? To je parchant, co zdrhl, když nabyl dospělosti. Je sice jen o rok starší, jak já, ale já si tady právě teď užívám pohled na hořící budovu a to slavím své 19tiny, tak že Stefane? Kdo má lepší oslavu? No samozřejmě, že já. No vidím, že tyhle mé žvásty už poslouchat nechcete, tak tedy konečně přejdeme k té hlavní části, kde to opravdu vše začalo.

 

Chlapec vběhl do staré stodoly, kde si obvykle hrával v seně, ale jakmile vběhl tak se zastavil a zůstal stát v tichosti, ohromený šokem, přímo u těch dveří. Z jedné ruky mu vypadl jeho oblíbený plyšák Dean, byl to méďa, kterého zdědil po Stefanovi, tak že pár trhlin měl sešitých, ale ta jizva, co bude mít nadosmrti ten chlapec na duši, se už tak lehce nespraví. Vždy tam bude a bude čekat, až zase jen o ní zavadí, aby mu to celé připomněla.

Ta žena, s copem, co mohla působit, jen jako velice přísná matka zdvíhala ruce před sebe a skrze zuby drala nějaký zaklínadlo. Ovšem to nebylo nic, co by chlapce vyděsilo, byl zvyklí, že jeho matka si brumlá vždy nějaký slova a ono se něco stane. Pravá magie, která se mu líbila, než spatřil tohle…

Naproti matce, právě u toho sena, kde si jindy ten malý chlapec hrál, se pálil člověk, který za živa řval.

Kdyby to byl nějaký cizinec, možná by to nemělo takové následky, jako jindy, ale chlapec v něm poznal velice známou a blízkou osobu… Svého otce. Když si uvědomil, jak přihlouple tam stojí na to, že jeho velice „milá“ matka mu před chvílí upálila jeho milovaného otce, který ho teprve nedávno začal učit hrát na kytaru, tak se rychle dal na útěk, ať už tam nechal medvídka, či ne. Bylo mu to zcela jedno. Chtěl utéct… Všechny ty pohádky, které tak miloval, se náhle rozplynuly ve stínu minulosti a tu nebohou dětskou mysl zachvátila krutá realita. Realita toho, že jejich matka je vrah.

Utíkal, jak jen moc mohl, ale nakonec když už skoro byl u brank,y zakopl o kámen, sedřel si své nebohé malé dětské kolínko a do očí mu vhrkl teprve teď ten nával slz. Nebyl to pláč nad rozbitým kolenem, ale nad tím, co jeho dětský svět narušilo.

Někdo ho popadl za tričko zezadu, zvedl ho a odnesl ho do domu.

„Copak jsem ti ty jeden, malej spratku neříkala, ať jsi doma?! Vidíš, co se kvůli tobě stalo tatínkovi?! Vidíš, co jsi zavinil?! Ty jsi, ale spratek, co?!!“ křičela na něho vztekle.

Chudák dítě, nepozbylo tolik rozumu, aby chápalo, že matka svádí to, co ona provedla na něho a opravdu si to bral, jako výčitky svědomí.

 

Ano má matka byla kudlanka. Sotva zplodila Lisu, tak už měla na jeho smrt zálusk, ale to vám bohužel docvakne později. Tak pozdě, že litujete toho, jak moc dlouho jste si vyčítali něco, za co jste nemohli a něco, co jste vlastně vůbec nikdy neprovedli. Nikdo nikdy nepochopí tu dětskou složitou mysl, která by měla snít, žít v pohádkách a mít takovou fantazii, že se jim musí sklánět klobouk. Já jsem přesně tím dukázem, co vznikne, když dítěti seberete jeho pohádkový svět a obviníte ho z vraždy.

Což mi připomíná… Kde je vlastně Lisa?

Zmateně jsem se rozhlédl kolem, ale nikde jsem jí neviděl a ani Stefana.

„Ale no tak kruci fix!“ zaklel jsem naštvaně dost nahlas a začal se drápat na nohy. Rozešel jsem se k domu, i když poněkud kulhavě. Musel jsem odtamtud sestřičku dostat ven. Moc dobře bych věděl, kdybych jí slyšel křičet v plamenech, ale to jsem opravdu neslyšel.

Něco uvnitř zaskřípalo a než jsem stihl zareagovat, celý dům vybuchl. S hučením v uších jsem spadl na záda a fláknul se o něco do hlavy.

 

„Adame?“

Ticho žádná ozvěna chlapce, co se už dlouho krčil v koutě. Už mi nebylo málo. Byl to puberťák, ale přesto se furt choval, jako to bojácné děcko. Bál se své matky. Bál se ostatním sourozencům vyzradit to, co viděl na vlastní oči. Krčil se v koutečku a modlil se ze všech svatých, aby ho Lisa nenašla.

„Tak tady jsi, Adame.“ řekla nadšeně Lisa a na její tváři se roztáhl úsměv. To bylo to jediné, co donutilo Adama se pousmát. Lisu měl rád, byla jeho sestřičkou, kterou by nejradši obalil do toho bezpečného světa, ale pomalu dospívala, tak jako on a všímala si reálného světa, ale na rozdíl od Stefana tu vždy byla pro něho, aby ho podržela.

Její pohled se zastavil na jeho zápěstí a v jejích očích se c tu chvíli objevil dost zřetelný šok.

„Pro Boha, Adame!“ zajíkala se skoro těmi slovy, proto si oběma rukama zacpala ústa a z očí se jí začaly valit slzy.

Jistě byste chápali pocit té dívky, jež byla Lisa, kdybyste na zápěstí svého bratra zřetelně viděli řezné rány ve tvaru pentagramů a z nich by ještě pomalu stékala čerstvá krev, která by kapala na zem, kde již nějaké ty loužičky byly.

Jemně vzala jeho tvář do dlaní a podívala se mu do očí.

„Proč?“ zeptala se ho naléhavě, i když její hlas zřetelně zněl, tak jako by byla na pokraji zhroucení.

„Vidím ho…“ zamumlal a chtěl se schoulit zpátky do toho úhledného klubíčka.

„Koho?“ zeptala se nechápavě a její obočí se kroutilo starostí.

„Otce…“ zašeptal a podíval se do těch její s jistým úsměvem.

 

Probral jsem se pomalu, i když s dost velkou bolestí hlavy. Argh, setsakramentský výbuch!

Pomalu jsem se i přes bolest hlavy zapřel o lokty a teprve teď jsem se dotkl toho místa na hlavě, kde jsem se udeřil, a kde mě to také neustále bolelo. Už z té rány nic neteklo, ale očividně teklo, protože jsem cítil, jak mám nějaké vlasy slepené zaschlou krví.

Zašklebil jsem se nad tím. Teď si budu muset umýt i vlasy. To chce potlesk, mamko, zase jsi mě přechytračila, i když jsem tě nechal schořet. Vlastně bych měl říkat něco jiného, jako třeba: „Ty zrádná, prašivá bestie, co zabila svého muže!“ anebo jednodušeji: „Ty kudlanko!“.

Vydrápal jsem se do sedu a rozhlédl jsem se. Teprve teď jsem si uvědomil, že nikde nevidím tu chatrč na popel.

Ale jdi do háje!

Vzteky jsem rukama sevřenýma v pěsti flákl do trávy, co jsem měl kolem sebe. Mělo to shořet a já neměl být na téhle zatracené louce, či co to bylo.

Všiml jsem si něčeho divného, proto jsem z jisté zvědavosti pohlédl na své ruce. Co jsem si pamatoval, tak jsem se dost brutálně pořezal o sklo, jak jsem se plazil ven, ale teď? Teď jsem měl obě ruce zavázané. Tudíž to znamenalo, že mě sem někdo odtáhl… Ale kdo?

Znovu jsem se rozhlédl kolem, ale tentokrát pozorněji.

To jsem zase viděl jen samé mrtvé???

 

„Adame! Poběž!“ křičela na něho radostně Lisa, když utíkala.

Váhal, ale nakonec se rozeběhl za ní. Každičký den nosil ruce zavázané v obvazech, které prosakovaly krví skrz na skrz, ale Lisa byla jeho sestřička a jediná holka, které to bylo jedno, protože to ona mu každý den zavazovala ty paže, přestože každý den musela použít větší a větší obvaz. Starala se o něho skoro, jak taková malá doktorka a on byl rád, že má takovou sestru, která mu ve dne pomáhá zapomínat, co ho čeká za utrpení v noci.

Běžel za ní, jako by stále byli ty malé děti, ale bavilo ho to. Bavilo ho zase být na chvíli tím dítětem, kterým nemohl být, kvůli tomu, co jeho oči spatřili.

Ale jak si to tak užíval, tak přestal dávat pozor na cestu a vrazil do dívky a s ní spadl na zem. Dívka zčervenala ve tvářích a on se začal nad svou neopatrností smát.

V jeho očích se stále odrážel stín bolesti, i přes ten úsměv a smích, přestože to bylo pravé.

Opatrně vstal z dívky a pomohl jí na nohy. Lisa se k nim pomalu po nějaké době došourala. Vlastně jí ani nevadilo, že na tu dívku se Adam dívá tak zamilovaně, naopak byla ráda a hřálo jí to u srdce, že už ona na něho nebude muset dávat pozor, aby si už neubližoval…

Ovšem ani Lisa nevěděla, co se doopravdy v noci děje.

 

Ne neblouznil jsem, opravdu to byla má malinkatá sestřička Lisa. Rychle jsem se vyškrábal na nohy a chtěl se jí vydat naproti, ale byla to chyba, protože jsem se zapotácel a nebýt někoho, kdo mě zachytil v pravý moment, tak bych se určitě znovu uhodil. Ohlédl jsem se na toho za sebe, kdo mě chytil.

Nečekal jsem, že toho parchanta ještě někdy uvidím a už vůbec ne ten jeho podlý úsměv.

„Hádej, co jsem dostal k narozeninám, Stefane.“ řekl jsem mu s pobavením, i když můj hlas chraptěl.

„Lisa, už mi to řekla. A to jsi říkal vždy, jaký jsem já parchant, že jsem utekl, ale podívej se na sebe.“ odvětil mi na to s tím svým úsměvem alá největší krypl celého světa.

Zašklebil jsem se nad tím, že právě Lisa mi sebrala tu možnost mu to říct.

 

„Kdybys nebyl takový spratek, tak bych tohle teď nemusela dělat.“ cedila naštvaně skrze zuby chlapcova matka a táhla ho k židli. Měla neuvěřitelnou sílu, přestože byla žena a on dokonce polovlkoupír. Flákla s ním do té židle, kde ho také zachytila koženými popruhy, aby se nemohl ze židle vyvléknout.

První měsíc se z toho snažil vyvléct, ale pak to vzdal.

Vzala do ruky kudlu, jeho ruce zbavila obvazů, které mu vždy Lisa s takovou něžností vázala a vyryla na jeho ruce nové znaky. Zvykl si na tu bolest na tolik, že už to necítil. Tvářil se nepřítomně a vždy se už jen obával toho, aby se dočkal zítřka, protože kouzla, která proti němu používala byla čím dál tím silnější a posledně měl pocit, že to s jeho duší pěkně zatřáslo. Právě Lisa ho našla, jak se klepe v koutě a bojí se vůbec někam vyjít. Ovšem, dokud takhle chránil před tím Lisu, hodlal to přetrpět, dokud to neodnese někdo jiný.

„Promiň, zlatíčko.“ začala ho najednou konejšit a hladit. Zvykl si, že jeho matka je tak moc labilní, že její nálady se divně mění, proto mu to už přišlo normální. „Já vím, že nechceš, ale maminka něco teď potřebuje.“ konejšila ho a hladila po vlasech, jako malé ustrašené dítě.

Přešla k druhé židli, co tam byla, a kterou zatím Adam nikdy neviděl, ale dost jasně spatřil stín osoby v té židli.

„Kruci fix, kde jsou ty svíčky?!“ zabědovala naštvaně jeho matka. Zvědavě by jí sledoval, kdyby ho nezaujala ta postava v té druhé židli.

Místnost náhle osvítila jedna jediná svíčka a v té osobě naproti poznal tu dívku, kterou téhož dne poznal.

Šokovaně pohlédl na matku. Jak mohla? Jeho hruď se hýbala rychle vztekem i strachem. Ovšem proměnit se nemohl, to už také zkoušel. Věděl, že to nebude nic dobrého, ale netušil, jak tomu zabránit.

„Alice?!“ křikl na dívku, ale ta nereagovala, furt na té židli seděla, jak hadrová panenka. „Alice?!“ zkusil to znovu, ale stále nic, to už se na něho obořila vztekle matka, že jí ruší.

„Adámku, ta holčička tě chtěla jen využít, teď jí dobře potrestáme, jo zlatíčko?“ řekla mu jeho matka.

Teprve teď si všiml, že Alice stéká ze zápěstí krev a kape do připraveného vyrytého kruhu.

„Ne… To ne!“ obořil se hned šokovaně na matku a neustále těkal pohledem mezi dívkou, u které mu bušilo srdce radostí a mezi jeho matkou. „To nemůžeš!“ vyhrkl bezmocně.

„Ale můžu, zlatíčko… Ale můžu…“ řekla s jistou škodolibostí. Napřáhla ruce směrem k Alice a z úst jí šli nějaké kouzelné formule.

„NE!“ vyhrkl ve stejnou chvíli, kdy dívka vzplanula v jednom ohni. Myslel si, že je mrtvá, ale když slyšel její výkřiky potom, a jak se snažila vysvobodit, uvědomil si, že se mýlil a to hodně…

 

Byl jsem rád, že vidím Lisu, jelikož jinak celá ta snaha by byla na nic. I když mě nakonec Stefan posadil zpět do trávy, tak ona si ke mně klekla a objala mě, jak nejpevněji mohla. Já j tohle velice pevné objetí oplatil. Vidíš, co jsme všechno přežili, Bože? Pokud ano, tak jistě chápeš, že všichni nosí na svých bedrech nějakou vinu a nebudeš je jen tak za to odsuzovat.

 

„Liso?“ volal už dlouho po celém domě, ale nikdy jí nemohl objevit. Kde jen byla jeho mladší sestřička? Zrovna teď ve dne, kdy se zase těšil na nějakou její rošťárnu, anebo plán nebyla k nalezení. Ty narozky mu za to nestáli. Čekal, že od ní dostane dárek, ale nedostal, protože jí nemohl najít. Víc ho, ale štvalo, že je v tom Stefan nechal. Pověděl mu to, aby kvůli tomu neodcházel a pomohl jim, ale Stefan nad tím pokrčil rameny, že to ví a stejně se spakoval. Tudíž tíha toho, aby dal šanci utéct Lise byla už jen na jeho bedrech. Nebyl takový bastard, jako Stefan, aby jí zdrhl a nechal jí v tom. Nikdy by své sourozence nenechal v průšvihu a už vůbec ne tuhle úžasnou sestřičku, co se o něho tak moc pečlivě starala, když to opravdu nejvíce potřebovala.

Ale teď nebyla k nalezení, což ho samotného děsilo.

Opravdu prohledal každičký kousek domu, kde ho napadlo, že by mohla Lisa být, ale nenašel jí. Nakonec i přes svůj špatný pocit vlezl do matčina sklepení, kde se odehrávali všechny ty špatný věci. Strnul ve dveřích. Jeho matka naštěstí očividně netušila, že sem vleze, jinak by tu nebyly už tři židle a jedna z nich by nebyla obsazená právě Lisou. Podle toho, jak byla, jako hadrová panenka, už dobře věděl, že je jen zatím v jakémsi bezvědomí. Rychle se tiše proplížil k její židli. Propleskl jí trochu silněji, aby jí vůbec probral a pak jí vyprostil z kožených řemenů, co jí drželi u židle.

Váhal, jestli má zariskovat a jít s Lisou, až k té druhé židli, nakonec tam šel a docela ho překvapilo, když tam viděl toho, koho tam viděl. Stefana. Myslel si, že když ho nechala jít, tak už ho nepotřebuje, ale očividně tomu tak nebylo.

Takého probral proplesknutím a pak jim řekl svůj plán. Oba se vydali tedy pryč, a že se sejdou, potom, co dům vzplane, ale sotva se dveře za nimi zavřeli, tak se před ním v místnosti objevila jeho matka.

„Ale copak, ty jeden spratku? Myslíš, že jen tak utečou? Tse, já si je stejně najdu. Rychleji, než bys mohl doufat.“ řekla mu s výsměchem. Ovšem nikdo nečekal, jak velkou sílu mu dodá jen úmysl ochránit svou milovanou sestřičku Lisu. Donutil jí násilně svou silou si sednout do toho nepohodlného dřevěného křesla, kde jí řemeny připoutal a šel bez meškání pro tu kudlu, co používala.

Něco říkala, ale jeho to nezajímalo, chtěl to ukončit jednou pro vždy.

Na jedno zápěstí jí sotva něco vyryl a ona se svými dlouhými nehty zabodla do jeho tepen. Zařval sice bolestí, ale snažil se od ní vyprostit, i když si tam tak dělal větší prohlubeň. Nakonec se mu povedlo vysvobodit se a nějakým hadrem, co nešel, si to rychle provizorně zavázal.

„Mě stejně nezastavíš, ty jeden malej spratku. Jsi celej fotřík, ale já ti něco ještě řeknu…“ odmlčela se a na tváři se jí rozlil škodolibý úsměv „Shoř, spratku!“ vyhrkla a s tím plivla na něho, kdyby neuhnul, tak by opravdu začal hořet. Vybavoval si jistou formuli, kterou slyšel právě toho osudného dne, ale nechtěl jí použít, chtěl jí hrdlo sám vlastnoručně podříznout.

Ovšem opomenul, jaká je čarodějka, tudíž se na něho brzo skoro zřítil trám, který by ho jen tak neminul, kdyby nebyl tak mrštnej.

Napřáhl ruce před sebe přímo na svou matku a zamumlal tu formulku. Vzplanula a z hrdla se jí draly dva řevy. Jeden čistě lidský a ten druhý, jako by přes ní mluvil samotný satan.

Něco křuslo a trámy s omítkou a vším možným zavalily jediný východ ze sklepa. Rychle se rozhlížel a přemýšlel, kudy ven, než se to tam zhroutí. Nadechl se jedinkrát o pár sekund později a všechen popel a vůbec kouř se mu usazoval v plicích, kde ho škrábal, jako drápky koťat.

Dal si rukáv před pusu a nos a rozhlédl se lépe po místnosti. A vuala najednou si bystře všiml okýnka, kterým se měl šanci procpat ven.

Rozmlátil holou rukou sklo, tudíž se pořezal, i když už jeho ruce otupěli bolesti a on to necítil.

Vyškrábal se ven ze sklepa a pak už se jen potácel dál od domu.

 

„Myslel jsem, že jste tam zůstali. Proč jste se sakra nedostavili na to místo včas?“ zeptal jsem se jich vyčítavě.

Stefan se nevinně zazubil a já chápal, že je to jeho vina. Napřahoval jsem se po něm, že už mu fakt jednu vrazím za tohle všechno, ale Lisa mě zastavila a na tváři jí hrál pobavený úsměv.

„Není snad důležitější to, že žijeme a to že jsme v pořádku? Však jen ty sám nejlíp víš, Adame, že otec by si sám přál, aby nás odtamtud dostal.“ řekla mile Lisa. Ach pravda otec… Jeho ducha jsem viděl posledně den před touhle celou akcí, před narozeninami a varoval mě před něčím, ale jako by mi to vypadlo… Možná to zase nebylo tak důležité, když jsem to zapomněl. Neměl jsem tedy potřebu to vytahovat a tak jsem tedy jen nakonec na větu Lisy přitakal.

Přestože jsem se za tu dobu naučil sám hrát na kytaru, útočit, lovit, přeměňovat se a další věc, co budu potřebovat pro svůj nový začátek, tak jsem se také naučil, že své sourozence potřebuji, protože jsou pro mě jedinou rodinou, co tu zůstala.

Možná nás to všechny poznamenalo na celý život, ale to už nikdy nic ani nikdo nezmění.

 

Po roce jsme se každý rozešel svou cestou, ale přesto tak, abychom se někdy mohli setkat. Vlastně jsem od té doby nepočítal svůj věk. Nepočítal jsem, kolik mílí už jsem ušel. Nepotřeboval jsem to vědět. Většina informací byla nepodstatnými čísli v mém životě, tak stejně jako věk a datum narození. Mohl bych tu tvrdit, že to bylo možná kolem roku 2000, ale možná bych také lhal. Každopádně jsem se stal samotářem, co někdy rád lidi prudil, ale přesto někým mocným. No, i když i krotitelé duchů mi volali, jestli jim nechci jít pomoct. Ne kecám, nikdo takový mi nevolal. Má cesta je mou cestou. Nemůžu tudíž nikdy nikomu říct, kde jsem, kde budu, a proto pokud mě někdo bude hledat, tak ať mě radši nehledá.

 

Přeměna

Co si myslíte o Adamovi?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek