7. Magie Slov (ukončena)

Vítám vás u sedmé hudební soutěže!
Již jistě víte o co se v této soutěži bude jednat a jaký je váš úkol. Dole najdete odkaz na video, jde vlastně o to, že se do písně musíte zaposlouchat, nemusí vždy jít o váš žánr, ale zkusit to můžete. Poté následně napsat jaké pocity ve vás píseň, melodie z ní či text vyvolává, můžete použít jakoukoli psanou formu, ať už v podobě básně, příběhu, písně, cokoli co vás napadne. Přeji hodně štěstí v psaní.

ODMĚNY ZA ÚČAST
Základní odměnou bude 50 Wernů.
Dále se přičítají Werny podle kreativity a snahy + aktivity.

Druh hudby: Emocionální hudba
Název písně: Haimin Music - Mistakes
https://www.youtube.com/watch?v=N3vvebOGeaA

Zde vkládejte své výtvory:

Hůř už být nemůže

Louisa | 15.08.2016

Padala všude kolem mlha,
tam na kraji louky rostla srha.
Byl toho bujný porost,
lidem tam rostla jenom pro zlost.

Zvířata ji milovala,
příroda zvířata zbožňovala.
Lid ale přírodě klid nedal,
a ubohou srhu donekonečna sekal.

Jednoho dne se stalo něco,
co vlastně vůbec nikdo nečekal.
I když jeden muž to předvídal,
že se příroda za chování lidí jednou odvděčí.

Byla zrovna zima,
všude bylo sněhu plno.
Za městem byla velká jáma,
jenž byla nyní jediná prázdná.

Příroda na lid svalila svoji zlobu,
uvrhla je na několik let do moru.
Mor se lidem zažíral do jejich těl,
spoustu lidí bylo na odstřel.

Lid ječel a naříkal,
na svoje chování bědoval.
Pak přišlo umoudření obou stran,
ozvěny sténání se odrážely od skal.

Na jak dlouho tento mír bude nastolen?
Jak dlouho tento mír může trvat,
jestli nebude lidstvo i nadále dobrotu sekat.

Kdo ví kde konec je, toho mladého, milého děvčete.

Erik | 09.08.2016

Byl to den jako každý jiný, nastával večer, který na mě působil stejně jako vždy, nemohla jsem tušit že se ve mě něco zlomí... Bylo ticho, kolem mě vanul jenom lehký vánek a já se v pozoru dívala na modravou oblohu, která hrála všemožnými barvy. Kochala jsem se tím večerním pohledem a dostala chuť proběhnout se po zasněžené pláni, milovala jsem ten pocit svobody, kterou jsem si mohla každý večer dopřát. Jen já sama, mé myšlenky a tma. Když se setmělo a já stála uprostřed zahrady, dostala jsem chuť se proběhnout, běžela jsem přes pole co mi nohy stačily abych se pořádně nadýchala toho čerstvého vzduchu. Venku byl sníh a já v něm zanechávala své maličké stopy. Oproti otiskům kol z oráčů, které byly zapadané pod sněhem mé stopy byly opravdu maličké. Oproti celému poli jsem byla maličká... Zastavila jsem se až za kopcem blízko u lesa. Stávala jsem tam totiž každý večer, ale dneska bylo něco jiné. Obloha kterou většinou zdobily hvězdy, ty hvězdy na které jsem se chodívala dívat, byla dneska zahalena černými mračny a v okolí lesa vlál divoký prudký vítr. Zaslechla jsem vlčí vytí v dálce. Nedaleko v posedu seděl hajný a ohříval se nad hořící svící, která svým plamenem pohazovala ze strany na stranu. Dívala jsem se jeho směrem, byla jsem překvapená že někdo je ochoten trávit noci v takové zimě venku. Naopak jsem byla ráda, že nejsem jediná... Opřel se do mě ledový vítr a rozevlál mi mé bílé vlasy, musela jsem si přichytit čepici na hlavě aby mi neuletěla. Vzala jsem do ruk pokrytých rukavicemi kousek bílého sněhu. Udělala jsem si z něj kuličku se kterou jsem si pohrávala. Znova se do mě opřel prudký vítr a já neudržela rovnováhu, spadla jsem na zadek, začala jsem se smát. Kulička mi z rukou upadla a já jí opět zvedla, pohledem jsem sklouzla k posedu s hajným. Světlo které z něj vycházelo bylo pro mé oči v té naprosté tmě hřejivým opojením, nemohla jsem od něj odloučit svůj zrak, mé oči to zářivé světlo přímo lákalo. Možná proto, že mi tolik připomínalo zář hvězd, které dneska nebylo vidět. Ozvalo se hlasité vlčí vytí které bylo nepochybně blízko mne, vylekala jsem se. Tady vlci přeci nežijí, opakovala jsem si v duchu. Zvedl se vítr a čepice z mé hlavy vzlétla, byla unášena větrem někam opodál. Rychle jsem se rozběhla tím směrem abych jí mohla chytit, černý kabát se mi zaplétal pod nohy, byl totiž dlouhý a já se hnala za čepicí jako vlk za svou kořistí... A potom se ozval výstřel. Zamrzla jsem na místě, projel mnou jakýsi nepříjemný pocit bolesti a mé nohy se tíhou podlomily. Upadla jsem do sněhu jako postřelená srna, červená čepice zmizela z mého dohledu a já se přetočila na záda. V ten moment na mou tvář dopadlo několik vloček sněhu, studený prudký vítr už nebyl tolik slyšet, dokonce nebyl tak studený. Dívala jsem se na oblohu, ze kterého se snášelo obrovské množství vloček, nedokázala jsem skrze ně dohlédnout až na oblohu. Ten večer jsem se nevrátila domů...

Přidat nový příspěvek