6. Magie slov (ukončena)

Vítám vás u šesté hudební soutěže!
Již jistě víte o co se v této soutěži bude jednat a jaký je váš úkol. Dole najdete odkaz na video, jde vlastně o to, že se do písně musíte zaposlouchat, nemusí vždy jít o váš žánr, ale zkusit to můžete. Poté následně napsat jaké pocity ve vás píseň, melodie z ní či text vyvolává, můžete použít jakoukoli psanou formu, ať už v podobě básně, příběhu, písně, cokoli co vás napadne. Přeji hodně štěstí v psaní.

ODMĚNY ZA ÚČAST
Základní odměnou bude 50 Wernů.
Dále se přičítají Werny podle kreativity a snahy + aktivity.

Druh hudby: Emocionální hudba
Název písně: Black Phoenix Music - Elven`s Dawn
https://www.youtube.com/watch?v=LH5UFktXdio

Výtvory vkládejte zde:

V hlavě žal, v srdci bolest

Louisa | 15.08.2016

Hluboko pod zemí. Tam hluboko pod zemí, kam nedopadají paprsky slunce. Tam hledejte onu ukrutnou barabiznu, která ničí duše lidí. Ničí jejich pevné duše, ničí síly v jejich srdcích. Ta hnusná barabizna, co se nachází pod zemí. Zvenčí byste mohli vidět leda velkou krásnou farmu, ale pod ní se nachází velké otrokářské doly. Doly pro ty, kteří se ničím neprovinili. Vlastně, jedno jim bylo vtloukáno pořád – jste tu za to, že vůbec žijete! Lidi se zde dole moří, procházejí se i pod hladinou moří. Nikdo o nich neví. Tohle ale přátelé není peklo, i když na jednu stranu ano. Je to peklo, ale pro ty lidi zde. Jejich satan je mocný otrokář tam nahoře. Často si říká vláda, možná se brzy začne nazývat i jinak, je to jedno. Nikdo tam dole v dolech to nevnímá. Jejich práce lopotivá, to je něco, co by nikomu nepřáli. Jejich krky zdobí řetězy a kolem nich je síla odpudivá. Nikdo zde již žíti nechce, často z dolů chtějí utéct, ale čeho tím chtějí dosáhnout? Nedokáží se dostat přes ty psy, kteří je hlídají tam venku. Ti si je dávají spíše ke svačině, než aby je nechali proklouznout. Co je tohle za svět? Já vlastně sama nevím, nebyla jsem tam a abych vám pravdu řekla, doufám sama v to, že se tam nikdy nedostanu.

Ďábel nebo spasitel?

Erik | 09.08.2016

Věděl to, ale přesto to udělal. Teď tu před ním stál naprosto bezmocný. Kdyby poslechl, zemřel by, je správné zemřít rukou jehož život vlastně zachránil? Pravidla jsou pravidla, systém nemůže být narušován. Jaký by to potom byl příklad pro budoucí generace? A tak svému nejlepšímu příteli uťal hlavu i když mu byl za svůj život vděčný. Litoval toho, ale lítost musel dát stranou před pravidly která stanovil. Cenou za neposlušnost byla smrt, kdokoli ji porušil, musel nést svůj trest. A přesto hluboko v sobě cítil výčitky, nikdy si to neodpustil, žil s nenávistí vůči sobě, nikdy na něj nezapomněl. A když chodil pokládat květiny na jeho hrob který mu nechal postavit, vídával jeho smutnou tvář v oblacích při západu slunce. Viděl v něm sám sebe, měl ho ušetřit a ne popravit, ale zákony pro něj byly svaté. Navštěvoval ho když nastávala noc, pocit viny byl silnější než on. Vzpomínal a nenáviděl se den ode dne více. A tak od jeho smrti, nikdo pravidla neporušil, věděli že konečné slovo vládce neproniká ani přes city jeho blízkých, avšak byla to jenom domněnka která visela ve vzduchu. Nikdo nevěděl jak ho to ve skutečnosti zabíjí. Vždy odhodlán tvářit se rozhodně vedl ostatní touhle cestou. Nikomu neodhalil pocit zrůdnosti který v sobě nesl a tak se stal vládcem který nemá srdce. Přinesl do světa řád, smrti se přeci každý bál, neexistoval způsob jak jeho pravidla obelstít. Avšak uvnitř svého malého skromného světa, plakal jako dítě...

Poušť Zlomených

Skye O'Neilová | 06.08.2016

Samé tuny písku kolem, ale kdyby jen tuny, tohle se nerovnalo ani tunám, to muselo být více. Žádná voda na dohled, jakoby tohle místo pod tíhou záře slunce a vedra uschlo. Nikde ani živáčka.
Přesto tohle místo zabíjelo jen už tím, že bylo… Že existovalo na tomhle světě. Jak zpropadený a zrádný to svět…
Písek, jakoby sám od sebe pálil a oklamával váš zrak před tím, než jste umřeli. Celé místo si s vámi hrálo, jako s hračkou, která zavítala na své poslední tažení, právě do této zrádné pouště.
Každý nezkušený tu mohl zemřít, ale přesto to byla dost často v těchto končinách právě ta zkouška dospělosti.
Mohli jste tedy, buď zemřít anebo přežít. Každopádně nikdo vás už nešel hledat, protože „vyšší“ si přáli vaši smrt. Nikdo slabý nikdy neměl šanci přežít a nepřežil by ani ten krutý život, co ho čekal po této kruté zkoušce dospělosti. Svět už nebyl to, co býval. Nemazlil se s jedinci, co byli slabými články a vůbec ani lidé si už takové slabé články nemohli dovolit operovávat, kvůli kruté válce. Tudíž slabí se stávali přítěží pro celou vesnici přeživší…
Kde se vzal, tu se na této bezradné plání ploužil mladík. Palestina mu zakrývala hlavu, aby snížil riziko úpalů, i když tomu jste se mohli jen stěží vyhnout, pokud jste na takové podmínky nebyli zvyklí. Ani ústa a nos neodhalil slunci, ale pečlivě je skrýval právě onou palestinou před sluncem. Jediné, co tedy bylo z jeho tváře vidět, byly hnědé oči plné bolesti, ale už poněkud přivyklé tak ostré záři slunce.
Patřil tam, tedy aspoň do nějaké blízké vesnice přeživší, i když jeho khaki vojenská uniforma mohla světu tiše našeptávat opak.
Jeho kroky byly unavené už jen podle toho, jak se pomalu šoural krajinou, a pokud nebyly unavená, tak mohl být jen jedním z těch, co tu hledali svou vlastní smrt. Ovšem něco ho nutilo zatím jít dále pouští. Bohužel na této krajině zapomenuté matičkou přírodou jste nikdy netušili, jak moc jste už ušli. Tak stejně to nevěděl ani on sám. Chtěl zemřít, podle té bolesti, co prozrazovaly jeho oči světu i poušť v nich četla slabost, ale ne slabost, která by mu brala sílu se rvát, ale slabost, která ho nutila už dále nežít a jít někam zemřít.
Možná právě proto sem přišel zemřít, aby ho „vyšší“ sprovodili ze světa, jako toho slabocha.
Neměl na to, aby kráčel po tomhle světě i nadále potom, co jí viděl zemřít… Potom, co viděl zemřít svou malou sestřičku… Zastřelili jí…
Ach, moc dobře si pamatoval ten den. „Vyspělý“, ti kteří nemuseli žít, jako vyhnanci v přírodě a postavili si město… Ti jenž byli tak bohatí, že takové „nuzáky“ do svého města už nechtěli pustit… Sobecký lidi… Mohl by je proklínat a nazývat různě, ale věděl, že to nemá cenu…
Viděl, jak jí zajali, ale pro bůh, vždyť jí byly teprve dva roky, tomu říkáte spravedlnost?!... Spravedlnost?... Ta neexituje ne tady… Ne v tomhle světě sobeckých lidí… Přesto to bylo tak nevinné a malé dítko…
Cukl sebou, když si vzpomněl, jak viděl prolítnout tou malou hlavičkou kulku a po těle mu naskočila husí kůže, ale uvnitř své hrudi cítil bolest. Bolest, která ho požírala za živa.
Každopádně od té doby si vyčítal, jak je neschopný starší bratr… Měl něco udělat… Měl se víc snažit vysvobodit… A měl jí lépe hlídat…
Své ruce zatnul v pěsti a razil si dál cestu po poušti.
Vlastně stačilo si počkat jen rok a mohl zemřít právě tady na té poušti, protože takový slaboch, jako on by zkouškou jistě neprošel. Věděl to, ale jeho rodiče si to nechtěli přiznat. I kdyby ho samotná poušť vzala na milost, zůstal by v ní, aby pomalu, ale jistě zemřel…
Už jen rok zbýval do toho, aby mu bylo 19, ale nemohl čekat. Nevydržel sledovat, jak lidé kolem něho umírají. Nevinní lidé, jen proto aby se sobečtí, bohatí lidé pobavili nad jejich slabostí… Už chápal, proč on tak rád své sestřičce vyprávěl pohádky. Nechtěl jí přiznat pravdu krutého světa a ona se vždy tak krásně smála… Ach, jak krásně mu zněl její smích i jen v hloupých vzpomínkách.
Další silná bolest ho udeřila přímo do srdce, ale nezastavoval se.
Jeho příběh ovšem nebyl pohádkou a nikdy by nedostál šťastného konce, proto se ho rozhodl ukončit sám.
Pokračoval by cestou dále, dokud by nepadl, ale zarazilo ho, když spatřil tělo dívky, jak leží v oné poušti uprostřed písku. Ležela na zemi, a kdyby se jí nehýbal hrudník, tak by řekl, že je mrtvá.
Klekl si k ní a chtěl jí zvednout. Chtěl jí pomoct a ukázat světu, že přeci jen není tak slabý. Sám netušil, kde se to v něm bere.
„Nedělej to…“ promluvila dívka chraplavým hlasem.
Její hnědé vlasy se válely kolem její hlavy, jako vlny a její tváře zdobily pihy.
Co tu dělala? Vždyť jí muselo být míň, než jemu samotnému.
Překvapeně na ní hleděl.
Pootevřela své oči a teprve teď spatřil ty modré oči, v kterých se leskla dost zřetelně bolest. Strhl si palestinu aspoň z úst a nosu, aby mohl lépe mluvit.
„Proč?“ optal se jí.
„Odešla jsem sem za pokojem…“
Lehl si tedy vedle ní, protože se mu už nohy bortily a on se nechtěl rychle nečekaně skácet k zemi. Moc dobře věděl podle těch očích, že patří k vyspělým, navíc její zašpiněné oblečení nevypadalo, jako hadry, co nosili u nich… Vypadalo mnohem lépe, i když bylo už zašpiněné. Bylo mu putna, že by ho mohla zabít, protože za tím sem přeci přišel ne? Navíc pomstít se na tak mladé holce by bylo, jako zabít batole, ale on nechtěl klesnout na jejich ubohou úroveň, radši si od ní nechá podříznout hrdlo.
„Já taky…“
Nastalo na chvíli ticho a on se začínal obávat, že už leží jen vedle mrtvoly, ale už pociťoval, že se tak moc dobře neotočí na ní.
„Zabili mého bráchu…“ tím ho ujistila, že žije a on tudíž nemusel dávat poslední energii do otáčení se na ní „…Byl starší, a protože můj otec si hraje na pána světa, tak ho poslal do války s přeživšími…“
„To mě mrzí…“
„Nemusí… Zasloužili jsme si to… On, můj otec, si to zasloužil, tak stejně, jako si zasloužil smrt své ženy, která se předávkovala prášky. Nikdy jsem mu nevěřila, že se zabila, kvůli nám a měla jsem pravdu, protože se zabila kvůli němu… Kvůli tomu, že se z něho stala zrůda….“ po tváři jí stekla první slza, ale tu on neviděl, protože měl zavřené oči a poslouchal zatím jen to, co ona říkala „…A já budu pomsta za tu malou mrtvou holčičku, kterou zabil… Jak mohl to ubohé dítko zabít?...“ hlas se jí klepal, jak skoro popotahovala.
Zaťal ruce v pěsti. Proč? Proč mu to život dával, tak sežrat?
„Kvůli ní jsem odešla sem… Zemřít, aby pocítil, jaké je to ztratit dítě… Svou jedinou dceru, které si ani nevšiml, dokud byla na živu…“
Svůj pohled konečně stočil na ní a teprve teď si všiml těch slz.
„Já ztratil sestřičku… Byla malá a usmívala se, i přes ty zlé časy… Ztratil jsem jí, protože jsem byl špatný bratr…“
„To mě mrzí… Nechci, aby další odcházeli, kvůli lidem, jako jsem já… Vlastně kvůli těm špatným lidem…“
„Ale ty nejsi špatná…“
„To si myslíš fakt anebo to říkáš jen tak?“
„Ne… Myslím to a cítím, tak jak to říkám… Nemám důvod ti lhát, když se tu chci ztratit, jako ty…“
Dívka už nic neřekla, ale víc se stulila k němu. On také na to nic neříkal a jednou rukou jí objal a druhou sevřel jednu její ruku ve své dlani.
Začínala na něho upadat únava, která ho měla odvést do věčného snu… Do toho světa, kde se mohl setkat se svou sestřičkou a být s ní navždy…
Copak je těžké skončit tuhle hloupou válku a uzavřít mír? Copak dospělí nevidí, kolik dětí jim kvůli této hloupé válce zemřelo? A proč mi srdce tak tluče, když tu se mnou leží dívka, kterou neznám, s kterou bych tu ani neměl být?
To byly jeho poslední myšlenky, než se poddal únavě, zavřel zase oči a poddal se tomu věčnému spánku…

Přidat nový příspěvek