3. Magie slov (ukončena)

Vítám vás u první hudební soutěže.
Z předchozího popisu na stránce soutěží již víte o co se v této soutěži bude jednat a jaký je váš úkol. Napravo najdete video, jde vlastně o to, že se do písně musíte zaposlouchat, nemusí vždy jít o váš žánr, ale zkusit to můžete. Poté následně napsat jaké pocity ve vás píseň vyvolává, můžete použít jakoukoli psanou formu, ať už v podobě básně, příběhu, písně, cokoli co vás napadne. Přeji hodně štěstí v psaní.

ODMĚNY ZA ÚČAST
Základní odměnou bude 50 Wernů.
Dále se přičítají Werny podle kreativity a snahy + aktivity.

Druh hudby: Emocionální hudba, bez vokálů, pouze čistá melodie.
Název písně: Ryan Taubert - Soul Battles

https://www.youtube.com/watch?v=xFWp7yKcmbg

 

Zde vkládejte své výtvory:

Pár kapek a mráz...

Kyu | 21.02.2016

Pár kapek spolykal mráz,
nepoznána žene se dál,
v rutinách cizopasných skal,
kráčí tam - kde vítr vlál.

Pár kapek a mráz,
zima co hřeje na těle,
sama nepoznává
když navrací se domů.

Z očí slz pár,
z nezapomenutelných chvil,
uděluje zelené trávě,
pod svou rozpálenou chladnou kůží.

Kdo ji zná?
Kdo slov pár by měl?
Kdo v zeleném háji vzpomínek,
- s ní náhlé osiřel?

Kdo tajil dech?
Kdo bolesti si hleděl?
Zpropadená, nerozumná,
bědně se ztrácí v mihotavém kraji.

Návrat do minulosti

Louisa | 21.02.2016

Šla jsem cestou a můj pohled spadl na velký pomník uprostřed cesty. Málem jsem do něj narazila. Byl tu vůbec? Vždyť jsem tudy chodila každým dnem a na něco takového si ani nevzpomínám. V tu chvíli mě zabolely spánky a já se musela opřít o onen pomník. Měla jsem mžitky před očima a najednou se objevila na té samé cestě, bez pomníku, ale přede mnou byla hromada těl. Hromada mrtvých těl koní a lidí. Skousla jsem si ret a kolena se mi rozklepala. Zadívala jsem se kolem sebe. Bylo to tu jak po válce, ale po jaké válce? Jako na zavolanou jsem viděla jakýsi nápis na ušmudlaném bílém hadru, který se válel u mých nohou. Vzala jsem jej a rozložila, abych se lépe na ten nápis podívala. ,,1916, bojujme za Ferdinanda!" trochu mě zamrazilo v zádech. Vždyť to je několik desítek let staré... Proč to vidím? Vůbec nic jsem nechápala....
,,Probuď se!" Zaslechla jsem najednou nějaký hlas, který mě donutil otevřít oči.
Stála tam moje kamarádka a já ležela na cestě. Ona mi držela u pusy flašku s vodou a dávala mi napít. ,,Díky," pousmála jsem se, napila se a rozhlédla se. Pomník nikde nebyl..
Na cestě se mi udělalo zle, jelikož jsem celý den nic nepila a to v tomhle počasí nebyl zrovna dvakrát dobrý nápad. Kamarádce, která se jmenovala Stefanie, jsem tenkrát vše řekla.
O několik měsíců později jsme společnými silami na kraji té cesty vystavěly pomník za padlé. Nevím, jestli mi to k něčemu bude, ale já pevně věřím a doufám dost silně v to, že mi to jednou přinese štěstí.