1. Fantasia (ukončena)

 

  • Váš úkol bude zcela jednoduchý, budete muset napsat o dni který sužují neskutečné horka. Teplota se šplhá od 35 stupňů ve stínu ke 45 na slunci. Místy v Antagoře může být chladněji, ale tohle věčné už týden trvající horko pohlcuje všechny rostliny a spaluje veškerou trávu. V Antagoře začíná být nouze o vodu, v mnohých, zdejších studnách chybí voda, jezero na tom také není nejlépe, voda mizí a horko neustává. Mnoho lidí trpí úpalem nebo úžehem a proto se nedoporučuje v těchto vedrech vycházet ven. Klimatizace jsou vítané, ale ve všech obchodech jsou již vykoupené. Dokonce to zachází tak daleko, že někteří odjíždí na místa s chladnějším podnebím, vy jste se však rozhodli zůstat v Antagoře, necháte se pokořit tímto horkem nebo si najdete vlatsní způsob k tomu jak tenhle příšerný, parný den přežít?
     

Hodně štěstí s vymýšlením.
 

  • Odměna za váš příběh bude 100 Wernů. Jenom za čistých dvacet řádků.
  • Podle originality a délky se přičítají další.

 

Vaše příběhy vkládejte zde:

Ve vlčím kožiše

Kate Beckett /Lou/ | 23.08.2016

Byla jsem ve svém baráku. Ksakru, takové vedro nebylo už hodně dlouho! Byla jsem zvyklá na vedra, ale z tohohle se mi dělalo zle. Byla jsem ve sklepě, snad jen z důvodu, abych se ochladila. Krčila jsem se u chladných stěn a doufala, že sem vedro nesestoupí. Proč je tu takové nehorázné vedro? Nedalo se to přežít, ale snad se tím nenechám zastrašit. Jenže uběhly tři hodiny a mě přepadl pocit, že každou chvilku omdlím. Je to asi hodně dlouhá doba, kdy jsem nepila. ,,Sakra, zrovna teď!" zavrčela jsem si tak nějak pro sebe a vyběhla po schodech nahoru, kde se nedalo dýchat.
Kdyby jsem měla kontakt na Adama a věděla, kde je, pozvala bych ho někam, abychom spolu to vedro přežili. Jenže nevím, kde je on. Nalila jsem si do skleničky džus a zjistila, že to je poslední lahev, kterou mám. ,,A jsem v háji," uchechtla jsem se, ale napila se pořádně. Vydala jsem se do pokoje, kde jsem se lehce oblékla a vydala se pryč z domu, který jsem zamkla. Zkontrolovala jsem peníze v kapse, mobil, klíče a vyrazila do města, kde bylo mrtvo. Jo, všichni nejspíše odjeli někam, ale já zůstala tady. No považme si to, zůstala jsem tady, protože jsem nikam jít nechtěla, jelikož jsem neznala vůbec okolí města. Odfoukla jsem vlas z čela a nakonec si hodila vlasy do drdolu a zalezla do cukrárny. ,,Omlouváme se vám, zmrzlina nám došla,” podívala se na mě ztrápeně žena za pultem. ,,Dobře, nic se nestalo,” usmála jsem se, ale v duchu začala nadávat a vyrazila přes park někam, kde by měli mít zmrzlinu. Jenže co čert nechtěl, všude ji měli vyprodanou! Jako dělají si ze mě srandu? Odkopla jsem už naštvaně kámen z cesty a povzdechla si. Zacházela jsem až do opuštěných ulic na druhém konci Antagory, daleko od mého domu, až jsem si všimla stánku, kde stál nějaký mladík, který mi byl povědomý. ,,Roone?” zamrkala jsem očima, když jsem stanula pár metrů od něj. Mladík se otočil po hlase, zamrkal, ale já viděla, jak se mu v očích mihla jiskra, kterou jsem znala. Odložil to, čím nabíral zmrzlinu a já mu vpadla do náruče. ,,Kate..,” vydechl tiše a nadechl se, snad aby opravdu se ujistil, že jsem to já. Poznal mě, ještě více mě sevřel v náruči a pozvedl mě do výšin. Zalesklo se mi v očích, ale byla neskutečně šťastná. ,,Co ty tu děláš?” usmál se s nadšeností v hlase. ,,Mám dům na druhé straně města. Spíše domek, co ty?” usmála jsem se. ,,Cestujeme po světě, sbíráme zkušenosti a příležitostně bereme brigády,” usmál se. ,,My?” zamrkala jsem očima. ,,Lásko, co kdybychom..,” vyšla z karavanu najednou černovláska, která se na nás podívala a já ucítila pach, který mi byl povědomý, takže stejná rasa? ,,Ach, Lily, dovol mi, abych ti představil moji mladší sestřičku Kate, Kate, tohle je má snoubenka Lily,” usmál se mladík, kdy se dívce viditelně ulevilo, ale usmála se. ,,Těší mě,” podala mi ruku. ,,Nápodobně,” usmála jsem se a pevně stiskla nabídnutou ruku a usmála se. ,,Tvůj brácha mi o tobě hodně vyprávěl,” usmála se. ,,Vážně? Snad si nenavymýšlel nějaké blbiny,” zasmála jsem se. ,,To se neboj, jinak, chceš zmrzlinu?” usmála se mile. ,,Jo, lítám po celým městě a všude ji mají vyprodanou!” zamračila jsem se, ale zasmála se. ,,Tak jakou si dáte slečno, máme oříškovou, malinovou, pomerančovou, brusinkovou, jahodovou či ananasovou?” usmál se tajemně Roon. ,,Mladý muži, dejte mi prosím oříškovou, brusinkovou a pistáciovou,” zazubila jsem se. ,,Ale my pistáciovou nemáme,” usmál se ukřivděně bráška. ,,Ach, jaká škoda… no tak mi dejte ananasovou,” zazubila jsem se a Lily se smála. ,,Zdržíte se tady dlouho?” podívala jsem se na ty dva. ,,Asi pár týdnů ano, máme pronajatý byt,” usmál se Roon a podal mi zmrzlinu. ,,Patnáct wernů,” mrkl na mě. ,,Dej to na účet podniku, přeci nebudeme vysávat příbuzenstvo,” zasmála se Lily. ,,Díky,” uculila jsem se na ni, ale stejně jim dala na pult pár wernů a ušklíbla se, ale posadila se na schody. ,,A co kdybyste šli bydlet ke mně? Mám volný pokoj pro hosty, je tam velká postel, navíc já bývám většinu času venku a vy určitě taky,” usmála jsem se. ,,Ale to je skvělý nápad,” usmál se Roon a já se blaženě zazubila, ale odfrkla si nad sluníčkem. Snědla jsem zmrzlinu a vstala. ,,Omlouvám se vám, ale asi půjdu najít vodu, takže si pro vás sem přijdu večer,” usmála jsem se a bráška kývl, ale pustil mě do karavanu, kde jsem se přeměnila do vlčice a se stříhnutím uší a pohledem na ně jsem zavrčela lehce, ale vyběhla po silnici. Tlapky mě lehce pálely, ale já doufala, že brzy budu někde, kde je voda! No jasně, rybník pryč, jezero pryč, ale přeci někde tu musí něco bejt. Zalezla jsem do lesa a zapojila čuch. Čmuchala jsem, až jsem došla k vyschlému jezeru a podívala se do hromady listí a pak kolem sebe. Pšíkla jsem si a vydala se dál do lesa. V temném lese bylo chladněji, našla jsem si trochu zapadlý kout s jehličím a rozvalila se tam. Byl tam příjemný chládek. Sice bez vody, ale bylo to úžasný a já se tam rozvalila. Hlídala jsem si okolí, kdyby tu byli vlkodlaci, ale odpočívala a odpočívala….

Horko v blázinci

Elissa Hunter | 12.08.2016

Nepřátelsky jsem hleděla na paprsky světla, které vnikaly do mého pokoje skrz zavřené okno. Zprávy o horku se dostaly i ke mně, přestože jsem byla většinu času zavřená v mém pokoji. Ze začátku mi to tolik nevadilo, sluneční svit nedokázal prohřát místnost skrz tlusté stěny blázince tak rychle, jako u nových staveb. Jenže i tomu již bylo konec. Připadala jsem si teď jako v sauně a z čela mi neustále tekl pot. Nenáviděla jsem extrémní počasí, hlavně když jsem s tím nemohla nic dělat. A klimatizace? Takový luxus jsem tady neměla. Jenže mi došla trpělivost, s tímhle je teď konec. Mizím odtud, nebo se z toho horka opravdu zblázním. Odhodlaně se zvednu ze svého místečka v rohu místnosti a rozejdu se ke zamčeným dveřím. Mám několik hodin, než mě přijdou zkontrolovat, tak bych je měla co nejlépe využít. Sundám si věci a hodím je na postel, poté na chvíli zavřu oči a když je opět otevřu, svět kolem mě, jako by se zvětšil. Jenže to já na sebe vzala podobu myši. Postavím se na všechny čtyři a rozběhnu se ke dveřím, pod kterými jsem teď viděla širokou mezeru, kterou jsem se mohla bez problému protáhnout. Na druhé straně dveří se rozhlédnu po chodbě, bylo tady prázdno, nikde ani noha. Nedivila jsem se, komu by se chtělo ven v takovém horku? Přesto že mě přeměny vysilovaly, znovu zavřu oči a přeměním se na bílou kočku. Jako myš bych se pohybovala hrozně pomalu a ještě by mě hned ulovil nějaký dravec. Rozběhnu se chodbou a tiše proklínám můj kožich, který mě ještě více zahříval. Brzy jsem byla z budovy a ihned jsem mého rozhodnutí zalitovala. Bylo tady ještě větší vedro! Švihnu ocasem ze strany na stranu a rozhodnu se pohybovat pouze ve stínech, bude to tak lepší. Rozběhnu se pryč z léčebny, překonám plot, který mě dělil od svobody a konečně se ocitnu na ulici. Občas po cestě projelo nějaké to auto, nebo prošel člověk, ale jinak tady bylo pusto. Slyšela jsem, že se mnoho lidí odstěhovalo, ale nepředstavovala jsem si, že tady bude až tak málo lidí. Antagora byla přece jen velké město. Rozběhnu se dál ulicí a snažím se co nejvíce držet ve stínu. Můj cíl byl jasný - zmrzlina. Zmrzlina přece jen patřila k horkému počasí a já jsem ji neochutnala už několik let. Jenže jsem momentálně neměla peníze a ani oblečení, které bych si mohla obléct po přeměně. Zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy. Na protější ulici zahlédnu cukrárnu a ihned se tím směrem rozběhnu. Vevnitř to bylo útulné a měli nejspíš puštěnou klimatizaci naplno, jelikož tady bylo mnohem chladněji než venku. Schovám se do chladného kouta a pozoruji dění okolo. Servírky obsluhovaly hosty a měly plno práce. Čekala jsem na vhodný okamžik, který nastal, jakmile servírka chystala několik zmrzlin najednou a odkládala je bokem. Rychle vyskočím ze svého úkrytu na pult, zabořím čumák do studené zmrzliny a zakousnu se do kornoutku. Zaslechnu vyjeknutí mladé dívky, ale dřív než stačí někdo něco udělat, seskočím na zem a rozběhnu se pryč. Zaslechnu za sebou nějaké nadávky, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Vyhledám úkryt pod statným stromem a spokojeně se pustím do citrónové a jahodové zmrzliny. Spokojeně si olíznu čumák a po krátkém odpočinku se opět vydám na cestu. Pořád mi bylo horko, ale jedna věc to mohla spravit. Chvíli se toulám městem, než zaslechnu slabé šplouchání vody. Ihned se tím směrem rozběhnu, až se dostanu k řece. Pohled který se mi naskytl byl politováníhodný. Kdysi velká a hluboká řeka byla už asi jen metr široká a asi patnáct centimetrů hluboká. Přeběhnu přes kamenité koryto, kde kdysi bývala řeka, až se dostanu k vodě. Začnu ji ihned pít a hned se mi udělá lépe, když ucítím studenou vodu v mé tlamě. Nakonec si do vody vlezu celá, jen svou hlavu nechám trčet nad hladinou. Slastně přivřu oči a nechám vodu omýt mou srst a ochlazovat mé tělo. To horko není zase tak nezvladatelné, pomyslím si spokojeně.

Přidat nový příspěvek