Faceclaim: Martina Stoessel

Jméno: Kate

Příjmení: Beckett

Přízvisko: Ohnivý přízrak

Pohlaví: Žena

Věk: kdo ví, ale všem říká, že jí je 20

Partnerství: -

Rasa: Polovlkoupírka

Schopnosti:

Zklidňující aurapokud se dívka cítí ohroženě, zaútočí na ni více bytostí, či lidí, uvrhne kolem sebe do okruhu 50 metrů bariéru, která všechny v této vzdálenosti rázem uklidní. Zkazí jim jejich úmysly. Může to trvat asi půl hodiny, než se jim navrátí jejich minulé pocity a emoce. Jenže během této půlhodiny může dívka je buď zabít, nebo jim jednoduše zmizet. Tahle schopnost je pro ni nebezpečná tehdy, pokud má emoce, při kterých hystericky brečí.

Hypnózatuhle schopnost získala spolu s aurou. Tato schopnost jejího protivníka zcela zmrazí na místě, může si s ním dělat, co chce. Je to skoro podobné, jako ovlivnitelnost, ale přesto nemůže hypnózu uvrhnout na všechny lidi. S danou osobou musí držet oční kontakt. Při využívání této schopnosti se jí změní většinou pravé oko do jiných barev a daný člověk doslova propadne jejímu ovládání, dokud se mu ona neztratí z očí.

Rodina:

Roon Beckett – starší brácha

Tim Beckett – mladší brácha – mrtvý

Magnolia Beckett – matka - mrtvá

Zajímavosti: Usměvavá dívka, která je ovšem něčím zvláštní. V jakékoliv situaci si umí udělat srandu. Někdy vytváří opaky. Ve špatných situacích se směje, ve veselých situacích brečí, nebo mračí.

Někdo by očekával, že tato dívka, která působí velice sympatickým dojem, je usměvavá a je samá veselá kopa. Jenže, to byste se pěkně zmýlili. Je společenská, má ráda společnost, ale to je všechno. Nerada uzavírá přátelství hned, daného člověka musí pořádně poznat. Nenávidí lidi, kteří tlačí, nemá ani ráda otravy, kteří většinou mají podobu opilců a feťáků. Její hlavní slabinou v její povaze je dětský pláč. Když jej slyší, začne se hystericky smát, přechází to do brekotu a pokud není nikdo, kdo by jí uklidnil, uklidní sama sebe vlastní aurou, ale to jí děsně bere energii, upadá do kómatu. Občas auru využije těsně předtím, než jí onen pláč začne drát uši. Nemá tento pláč dětí jednoduše ráda. Z tohoto důvodu nerada chodí tam, kde je moc dětí. Ale každý na světě má několik povah. Někdo má dokonce i ty lepší dny s lepší stránkou. Kate nikdy nedává najevo emoce, nikdy neukazuje svoji pravou tvář. Občas se radši skryje za onu masku s úsměvem, než aby ukázala bolest, smutek či jinou emoci, která není nic dobrého. Pokud se dobře vyspí, dokáže se s kýmkoliv bavit. Ale ví, kde jsou meze přátelství, ví, jak daleko může daná osoba zajít. Jenže to daná osoba neví, takže občas umí i pěkně vybuchnout a po dané osobě vyjet. A co nejvíce nenávidí? Nesnáší upíry, krvežíznivé bestie. Jen je nerada háže všechny do jednoho pytle, ale pokud  už se na ní nějaký řivě podívá, nedožije se rána.

,,Červená se fialinka, zelená se kapradí, kopretiny zvesela tančí v podmezí," tančila jsem bosky po louce a jen ve svých šatech.

Zasmála jsem se zvonivě a svalila se do trávy. Bylo nádherně. Bylo úžasné počasí      a mně se prostě nechtělo domů.

,,Kate!" ozval se najednou hlas někde na druhém konci louky.

Lehla jsem si do trávy a zahihňala se. Mé pravé oko jemně zajiskřilo modrou barvou, i když mám oči hnědé. Přivřela jsem oči, ale hihňala se i nadále. Cítila jsem ho. Můj starší bratr mě šel hledat! Hledat může, ale nenajde! Zazubila jsem se a nadechla se zdlouhavě. Byl blízko, sakra! Po nějaké chvilce mi někdo skočil na záda a já vypískla s přetočením na bok.

,,Roone! To nebylo vůbec pěkný!" Zasyčela jsem nespokojeně k šedivému vlkovi, který na mě hleděl s modrýma očima.

,,Volal jsem tě, máma měla strach," zamračil se, když se přeměnil zpět.

,,Já se ale taky umím o sebe postarat," povzdechla jsem si a stoupla si.

Protáhla jsem se lehce v ramenou, ale rozhlédla se. Něco mě zarazilo. Ten pach. Přimhouřila jsem oči a skousla si ret. Přeměnila jsem se, stříhla ušima a zavrčela. Podívala jsem se na mladíka, který se taky soustředil, ale i on sám se přeměnil. Zavětřila jsem a vyběhla podél louky s bratrem po boku k našemu domu.

Tam se dělo něco, co se nelíbilo mně, ale ani Roonovi. Tři upíři, vlčice na řetězu a další menší vlče. Zavrčela jsem a spolu se šedivým vlkem se postavila na cestu.

,,Heleme se, další přišli!" zasmála se jedna ženská a nějaký chlap se zasmál, kdy ta třetí žena se pobaveně na nás podívala.

Zavrčela jsem, mé oči je probodly a najednou se ty dvě upírky vrhly po nás. Chlap zůstal u naší matky a mladšího bráchy, Tima. Nedokázala jsem zaregistrovat, jak jsou na tom.

Mé oči probleskly. Jedno z očí se změnilo do fialových barev a upírka se prudce zastavila a sletěla k zemi. Zavrčela jsem, ale skočila po ní, kdy ona se hned ohnala. Ztratila jsem oční kontakt. Zakňučela jsem, když mě upírka odhonila o několik metrů dál. Překulila jsem se a postavila se na nohy. Upírka byla rychlá, přikrčila jsem se a sledovala ji očima. Zrudly mi oči a já zaútočila. Byla jsem rychlá, jenže to ona taky. Možná trochu rychlejší. Krev jsem pila naposledy včera. Zavrčela jsem, přikrčila se a vyrazila vpřed. Mé oko zfialovělo a upírka zase zůstala stát na místě, kdy jsem cítila, jak se snaží z toho dostat. Marně, hypnóza ji doslova ovládla. Stříhla jsem ušima, ale zase je sklopila k hlavě a skočila jí po krku.

Spadly jsme na zem, kdy jsem držela pevně stisk tesáků a cítila pomalu, jak z ní vytéká krev. Upírka křičela, ječela, syčela, oháněla se po mně vším, ale já se nedala. Sevřela jsem jí víc pevně a pila její krev, která do mě tekla. Více jsem skousla, až se ozvalo křupnutí krku.

,,Jessico!“ ozval se najednou ten chlap, ale probodl mě nenávistně pohledem.

Zavrčela jsem, ale nejspíše tohle byla jeho družka, nebo snad dcera? Bylo mi to fuk, brala jsem upírce krev, její energii. Drtila jsem jí kosti v krku, kdy ona už byla mrtvá. Jenže upír udělal něco, co se mi zpříčilo.

Má matka i malý bráška. Přeměnili se zpět do lidské podoby. On je k tomu donutil a najednou obě osoby vzplanuly modrým ohněm. Vytřeštila jsem oči, zakňučela.

,,Jak se ti to líbí ty malá mrcho!“ vykřikl v nešťastném tónu a já slyšela brečet dítě i ženu.

Roon zakňučel, ale zavrčel. I on zabil upírku, což upíra víc dopálilo. Díval se na nás vražedně a my s bráchou na sebe kývli, ale rozeběhli se na upíra, který právě… zabil naše členy rodiny. Členy smečky. Bylo pozdě, když jsme se mu vrhli po krku. Matka i s bráchou museli být něčím omámeni, protože jinak by se uzdravili…. Sakra! I na nás zkusil svůj špinavý modrý oheň, ale to se mu vymklo z rukou. Podívala jsem se mu do očí tím svým fialovým, zhypnotizovala ho dostatečně k tomu, aby ho brácha vysál a já mu s tím pomohla, najedla jsem se pak jeho krve, ale odešla si sednout k prachu, který byl na zemi.

Zakňučela jsem smutně a přeměnila se do člověka, kdy jsem se dala do breku. Sebrala jsem do rukou prach, vlastně spíše popel. Popel matky a Tima. Jak se to mohlo stát. Dala jsem si ruce do dlaní, kdy ke mně někdo přišel a objal mě. Byl to Roon. Sám zadržoval slzy, ale sevřel mě v objetí.

,,To bude dobré Kate,“ pokusil se mě uklidnit.

,,Dobrý? Jak můžeš říct, že to bude dobrý!“ vyhrkla jsem na něj se slzami a bolestí v očích.

,,Musíme se postavit na vlastní nohy, matka by to tak chtěla, život jde dál, musíme jít s ním, i když to je nemožné,“ pohladil mě po vlasech a přejel mi v nich jak malému dítěti, i když mi bylo v této době asi sto dvacet let, já nevím, nepočítala jsem to.

,,Jak můžeš vědět, co by chtěla?“ zamračila jsem se a podívala se mu do očí. Do těch modrých uhrančivých očí.

,,Vždy pro nás chtěla to nejlepší, vždy nás chránila. Chtěla, aby z nás byl někdo. Sice jsme žili všichni pohromadě tak dlouho, uměli jsme se sami o sebe postarat. Zvládneme to, společně to zvládneme,“ usmál se a dal mi pusu na čelo.

,,Jak to, že jsi tak v klidu? Jakto?“ zaskučím a otřu si slzy.

,,Víš, matka mě připravovala na to, abych byl připravený kdykoliv se o tebe postarat, upíři nikdy neměli rádi polovlkoupíry, tedy nás,“ řekl smutně a otřel mi zbytek slz.

,,A já nemám ráda je,“ zamračila jsem se.

,,Ale oni za to nemohou všichni, neházej je do jednoho pytle, jdi do světa, najdeš plno hodných upírů,“ usmál se mladík, ale přejel mi rukou ve vlasech.

,,Do světa? Ale ten je veliký, ztratím se tam!“ vyhrkla jsem.

,,Má velká sestřička? Těžko! Svět je oproti tobě takhle malý,“ usmál se a ukázal na prstech malou škvírku.

Povzdechla jsem si, ale objala ho. V ten den jsme sbalili všechno doma. Museli jsme začít od začátku. Co kdyby sem přišlo jednoho dne více upírů? S Roonem jsme se rozloučili a dali si slib, že se budeme stýkat. Já se vydala na cestu po světě. Poznávala jsem lidi, ale začínala si utvářet svoji vlastní osobnost. Snažila jsem se starat sama o sebe a jeden čas pobývala v lese jako vlk. Má srst se několikrát zalíbila lovcům, ale já jim hrdě zdrhla. Nenechala jsem se nikým chytit. Až jsem jednoho dne přišla do města, krásného velkého města, kde jsem se nakonec usadila a poslala dopis bratrovi, který se ještě toulal po světě. Ve městě jsem se usadila v jeho klidnější části u přírody. Takhle bych mohla snad konečně najít klid.

Přeměna