Kdo by řekl, že věci nakonec dopadnou tak jak je vlastně nikdo neočekával? Že z nemožných, dětských pohádek se stávají skutečné srdcervoucí příběhy plné zloby, něhy, tužeb, neočekávaných zvratů a nekončícího splínu? Budu vám vyprávět příběh, na jehož počátku stojí nenaplněná láska, cit, jenž jako zhoubný oheň spálil duši člověka a zanechal v ní jenom pustošivou nenávist a touhu po pomstě.
 

Jak to vlastně začalo?

Déšť zrovna bubnoval do oken, když posedávala ve svém pokoji a psala do deníku. Pro ni to byl jenom další obyčejný den, který se odehrával ostatně jako každý jiný. Neměl změny, chodila v neustálých kruzích, ze kterých se nedokázala vymotat. A vlastně ani nechtěla, příliš se bála změny po tom všem, čím si za poslední rok prošla. Otočila o stránku dále, pero se zabodlo do papíru… Kdyby jen věděli, co se jí tenkrát honilo hlavou, donucena vzít si manžela kterého nikdy nechtěla, on mocný kouzelník a ona mocná čarodějka. Pěro zběsile běhalo po papíře a slzy které ji stékaly po tváří, dopadaly na starý papír, který se pod vlhkostí prohýbal. Nikdy nechtěla své srdce svěřit někomu, koho z celého srdce nenáviděla, ale pravidla zdejšího klanu byla důležitější než kdejaké pocity. A co láska? Co když její srdce patřilo někomu jinému? Tak tohle nikoho nezajímalo. Svázaná povinnostmi zplodit syna, který bude vládnout jejich kmeni, začala tuhle roli, do které byla usazena z celého srdce nenávidět. Bodej byť, proč by neproklínala to zatím nenarozené dítě, které ji tolik mělo zničit budoucí život a připravit ji o svobodnou vůli. Její srdce patřilo jinému, ale v hloubi duše cítila, že ho nikdy nemůže mít. I přesto, že by na ni mladý čaroděj oči mohl ponechat, byl krásný, mladý, talentovaný a schopný. Přesto toužila Juvia Lu-hanová po prostém vesničanovi, který ji měl přinést poklidný a bezstarostný život, bez povinností. Ona byla mladá, hloupá a netušila, že její chování může přinést zhoubu jejímu rodu, neboť byla jedinou ženou, která v tomto rodě oplývala čarodějnickou mocí. A kdo byl vlastně onen muž, který byl spoután k této ženě zcela stejným osudem? Ptal se jeho někdo, po čem touží? Bylo mu odebráno stejné právo, ale on se k těmto věcem stavěl zcela jinak, neboť si byl jist svými povinnostmi. A co více by mohl milovat než vlastní dítě? Byl ochoten strávit s touto ženou zbytek života, jenom protože ho kájel pocit bezpečí a lásky, které by mu on sám mohl poskytnout, pokud toho matka nebude schopná. Jmenoval se James-Lu-han, byl to kouzelnický svěřenec kdysi mocného vůdce tohoto kmene, který zemřel a podlehl své nemoci. Dnes už si na něj nikdo nevzpomene, avšak v srdci Jamese zůstává stále zachován, nebyl by jediný den, kdy by na svého učitele zapomněl, neboť byl zároveň i jeho otcem, který ho naučil poctivosti a spravedlnosti, která v tomto světě měla tak zvrácenou podobu. Řekli byste si, že tohle spojení dvou duší může dopadnout jedině tragicky, ale ony vás události docela překvapí, neboť ne vše co se zprva zdá být tak špatné, doopravdy špatným je. Ale vraťme se zpátky, vraťme se tam, kde se její péro zabodávalo do papíru a její slzy se do něj vpíjely, jako věčná vzpomínka na tento tak prudký dešťový den.

Nikdy nezapomenu na ten den, kdy porodím to dítě, které mi sebralo veškerou svobodnou vůli, po které jsem tolik toužila. Ale mám vůbec právo soudit ho za to, co nerozhodl? Mám strach, bojím se provdat za muže, kterého nemiluji. Mám svěřit své srdce, duši i tělo někomu, s kým nedokážu soužit? Když jsem byla malá, snila jsem o věčné lásce, která by mne každým dnem ovíjela, a já cítila ten slastný pocit z toho, že až vyrostu, budu šťastná, jenže teď je moje štěstí v ohrožení a já nemám jediné právo protestovat. Mám utéct? Možná jsem až příliš sobecká a nehledím na pocity ostatních, ale pochopte mě… Bojím se, ale můj strach se pomalu obrací v lhostejnost a já ztrácím sílu bojovat za to, po čem mé srdce doopravdy touží.

Zavřela deník smáčený jejími slzy a pracně ho schovala pod dřevenou desku od podlahy, kterou kladivem připevnila zpět, aby nebudila podezření, nebo neblahý dojem. Stmívalo se a ona pohledem zapálila svíci, která se na poloprázdném stole tvářila zcela opuštěně. Posadila se na židli a s prázdným pohledem se upírala do okna, po kterém stékaly nezkrotné dešťové kapky. Sama netušila co si počít, tohle byla jedna z chvil, kdy si přála, aby se její tělo rozplynulo a stalo se součástí lesa, tak moc běsnila po svobodné vůli, až ji napadaly všemožné bláhové představy a mezi jedním, byla i smrt. Byla by ochotná zajít tak daleko? Nebo zahnána strachem ze smrti, raději uposlechne to, co ji osud měl, nadiktovat? Dnes už byla ale příliš unavená na nějaké hlubší přemýšlení a proto se o pár minut na to uložila ke spánku, s tím že se zítra probudí a všechno bude stejné.
Jenže nebylo…

Sotva otevřela své nebeské oči, spatřila nad sebou tvář muže, jenž měl po jejím boku strávit zbytek života, stejně tak jako ona po tom jeho. V první chvíli chtěla ječet a pištět, neboť tento mládenec bez povolení vstoupil do jejího pokoje, ale když ji rukou zakryl ústa, sebral ji tak veškerou možnost na sebe okamžitě upozornit. Potřeboval si s ní promluvit, proboha jako by ji on zrovna měl ublížit. A když spustil ruku z jejich ještě teplých úst, okamžitě se napřáhla, aby mu vrazila facku. „Jak se opovažuješ…“ zavrčela vztekle a dala mu rázně najevo svou nespokojenost s jeho počínáním. Zakrývala své lehké oblečení pod dekou a rázně se od něj odsunula, aby mu dala najevo svou znechucenost, ale on se neostýchal, jenom se tiše posadil na postel a zadíval na dřevené dveře. Mlčel a nic neříkal, zatímco skrčená slečna v posteli na něj chrlila tuctu nadávek a to ve všech jazycích, kterými se učila. Ale muž stále nic neříkal a jenom ublíženě pozoroval ty ručně vyřezávané ornamenty, které zdobily tuhle místnost. „Vyřezávala jsi je ty sama?“ hlesl po chvilce muž, aby zastavil tu vlnu nadávek, kterými k němu promlouvala. Byl to pohledný muž, mladý, jenom se přišel podívat na svou budoucí manželku, ale místo toho se dočkal nepříliš přívětivého uvítání. „Ne… vyřezávala je moje babička“ zavrčela ironicky a uraženě se otočila v posteli zády k němu. Netrvalo to dlouho, muž se postavil a odešel k jedné ze zdí, kde rukou přejížděl po těchto ornamentech, ale ona se okamžitě osočila, jakoby jí to snad vadilo! „Jsou překrásné, jako by je vyřezávala samotná ruka anděla“ pochválil muž její dílo a obrátil se k ní s úsměvem na tváři. Ale v jejím obličeji se odrážela zlost a vztek, arogance a nedůtklivost, ani mu nedala šanci, tedy ani ho poznat nechtěla, jenže přesto jak moc to zapírala, v hloubi duše cítila, že se jí líbí. „Takové hloupé lichotky na mě neplatí Jamesi, teď opusť tuto místnost prosím, ať už tě tady nevidím. Nikdy si tě nevezmu, i kdyby mě to mělo stát největší oběť, mé srdce patří někomu, kdo mě miluje více než bys mě kdy mohl milovat ty…“ hlesla zcela rozčílená a rozpálená ke vzteku, už, už se hnala z postele, že na něj vezme koště na podlahu, ale muž jenom mávl kloboukem a opustil místnost zcela dobrovolně. Nechtěl se hádat s ženou, která o jeho přízeň nestála. Tentýž den se mladý muž opustil vesnici, ve které vyrůstal. Nechtěla-li si ho vzít, jeho povinnosti tady skončily a tak se odebral svou vlastní cestou. Juvia tentýž rok nesla následky za své rozhodnutí, ale jak si přála, byla ji dopřána svatba, které se s tím prostým vesničanem dožadovala. A podle svých představ, pocítila, že je konečně šťastná. Svatba nebyla nijak velká a mnoho zdejších lidí se po této zprávě rozhodlo opustit kmen, jenže pokud byla dcera posledního kouzelníka šťastná, zůstalo zde pár ochotných, kteří všechna její přání respektovali. A tak uběhlo pár let po tom, co se do tohoto sňatku jako mladá uhnala. Jenže když tak utíkal čas, začala Juvia zjišťovat že není až tak Šťastná jak si přála. Její manžel se vracel večer domů opitý a vždy vyhrožoval, že zastřelí každého co nebude tolerovat jeho přání a později začal po manželce vyžadovat tvrdou poslušnost a nakonec i práci, což se přeci na slečnu jakou byla ona nehodilo. Ale později začal být i násilný a místo přívětivé náruče, svou ženu vítal pohlavky a urážky o tom, jak je neschopná. Už to nebyl ten mládenec, který by si ji ctil jako slečny a jediné zdejší rodové čarodějky, naopak ji využíval, zneužíval pro své uspokojení a utrácel její bohatství. A Juvia plakala a plakala, trpěla za svou chybu a své rozhodnutí, přeci nemoha vědět že tento muž svou lásku k ní jenom předstíral. A tentýž večer si vzpomněla i na muže, který o její přízeň stál. Ale věděla, že tyto vzpomínky ji akorát zničí, ale přesto si stále pamatovala tu jeho tvář a ten hlas, který k ní s něžností ten večer promlouval, zato ona? Chovala se jako nevychovaná a utržená, tohle byl první večer, kdy ji to skutečně zamrzelo a ona pocítila jakousi ztrátu.

James si za tu dobu našel ženu, se kterou měl dvě děti. Starší z nich se jmenoval Sett Lu-han a byl to starší bratr mladé slečny Victorie Lu-hanová. Jenže jejich matka po narození Victorie zemřela, byla to bezbolestná smrt a matka umírala s úsměvem na tváři při pohledu na svou nově narozenou holčičku a její ruku svíral uslzený James, který tolik trpěl touto ztrátou, že už v místnosti nedokázal strávit ani minutu a utekl ven, kde se nechal dešťovými kapky smáčet až na kost. Své děti však nikdy neopustil a naopak se ochotně ujal výchovy. Miloval je, ale čím děti byly starší, tím byly nezvladatelnější a on na to byl sám. Neměl čas věnovat se nějaké práci a tak byl na to později nucen s dětmi odejít na ulici, kde skončili jako žebráci. James neměl tušení, co má dělat, s každým dnem hladověl on sám, protože o poslední zbytky které měl, raději nechal děti, aby se podělili. Rozhodl se tedy vrátit zpátky do vesnice, za svými rodiči a doufal, že u nich nalezne přístřeší. A tak se také stalo.

Jednoho večera, po jeho návratu, kdy uložil děti do postele, požádal matku při krbu, aby mu vyprávěla příběh o slečně Juvii a její neopětované lásce, neboť on byl velice zvědavý o osudu této mladé ženy a tak se jim nechal zcela pohltit.
 Začala tedy vyprávět: Po tom co ses rozhodl opustit náš kmen, byla mladá paní překvapena o tvém odchodu, ale nijak příliš si to na srdce nevzala, neboť se hned pár dní na to konala svatba s jejím vysněným vesnickým mužem. Její rodina z toho nadšená nebyla, ale pro její štěstí, byli schopni se nechat i urážet. Nepříliš nás zůstalo, protože kmenová morálka začala upadat den za dnem a kmen bez řádného vůdce? Její manžel nejprve vypadal rozhodně a podle slov, kterými promlouval k celému rodu, vypadal i poměrně inteligentně. Ale jak plynul čas, ze svých slibů sešel a nakonec se i s manželkou skoro neukazoval. Vesnice už nebyla tak veselá, jako jsme si ji všichni pamatovali. Před zlým pánem se raději i děti schovávali, takhle v zimě jednou chudáka kluka od vedle zastřelil! Byla to nestydatost! Ten troufalec zabil cizí dítě bez optání, má drahá sousedka oplakává ztrátu svého syna ještě doteď. Ten chudák kluk nic neudělal, jenom požádal pána o pětník na chleba pro svou sestru! A jak on jim vyhověl! A Juvia? Že ta by s tím něco udělala? Kdepak… ta holka se musela starat sama o sebe, aby se z toho svého rozhodnutí psychicky nezhroutila! Jednou si mě takhle jejich pán najal, abych u nich pracovala jako služebná, vzala jsem tu práci, protože po odchodu zdejších obchodníků, už tady moc práce nezbylo.

Byl chladný večer a mladá paní zrovna zametala před krbem, její manžel seděl na gauči a ohříval si nohy, vlasy mu spadaly do tváře, pozoroval svou ženu a přitom měl na tváři jakýsi škodolibý úšklebek. Míval ho sice pořád, ale tentokrát byl mnohem výraznější. Jeho žena se na něj ani nepodívala, zatímco jeho oči se hladově věnovaly jenom ji a jejímu tělu. Já nachystala mladému páru večeři. Položila jsem jídlo na stůl a zvolala k večeři, ale jako by mě ani nikdo neslyšel. Odebrala jsem se tedy do obýváku, a co mé oči nezahlédly! Mladý pán se napřahoval a tvrdě udeřil slečnu Juvii do tváře, té se však pod ránou podlomily nohy a ona se sesunula k podlaze. On ne že by se k ní šetrně zohl, aby ji pomohl, ale za vlasy ji vytáhl na nohy a ona s pláčem zaprotestovala. Byla vysílená, viděla jsem to na ni. Strhal z ní veškeré oblečení, a i když se chuděra bránila, stejně ji to bylo nic platné. Sprostě ji využil a potom ji ještě věci spálil a nechal ji ležet na dřevěné podlaze v slzách. Schovala jsem se za dveře, když zrovna odcházel, to aby mě neviděl, jinak by býval se mnou byl ámen! A když odešel a já slyšela zaklapnutí dveří, okamžitě jsem se rozběhla za slečnou. Zprvu jsem k ní kráčela a říkala si, však ona si to zaslouží, ale čím blíže jsem k ní byla a viděla i její tělo, zželelo se mi ji a já ji začala litovat. Její tělo byla samá modřina, samá rýha a ona se krčila ve špíně, do které ji hodil! Plakala a plakala, já ji přišla utišit, ale ona jakoby se zastyděla, když jsem ji tam takto viděla! Vzala jsem tedy ubrus ze stolu, do kterého jsem ji zabalila a pomohla jsem ji na nohy do sprchy, kde jsem ji také umyla. Kdybys býval viděl ty její oči, které tolik prosily o odpuštění, hned jsem věděla, že v rukou podpírám úplně jinou ženu, než kterou bývala. Věděla jsem, že mladý pán se šel uložit ke spánku, ale rozhodla jsem se slečnu Juviu nechat přespat u sebe v pokoji, protože jsem tak nějak tušila, že by ji čekalo spoustu nepříjemných chvil. Věděla jsem, že se na mě mladý pán bude zlobit, ale nechtěla jsem mu nechat tuhle mladou ženu napospas jeho zvířecím choutkám. Sotva co jsem ji začala ukládat ke spánku a viděla jsem v jejich očích ten vděk, vypustila jsem pro teď všechny starosti hlavou a chystala jsem se zhasnout svíčku a nechat ji spát. Jenže ona mne prudce uchopila za ruku a poprosila mě, abych neodcházela, abych tu zůstala s ní. Zuby blekotala o sebe a její lehce narůžovělé rty se lehce pousmály. Rozhodla jsem se, že tu s ní tedy zůstanu. Chvíli v místnosti nastalo ticho, ale potom ona sama začala vyprávět, že tohle není poprvé ani naposledy co ji takto zneužil. Vyprávěla mi, že udělala obrovskou chybu, když se nerozhodla pro tebe, a že co jí nejvíce mrzelo, byl ten den, kdy jsi odešel, neboť na tebe nebyla milá, prý sis to nezasloužil to její dětinské chování. Připomněla jsem ji, že si za to může sama, že to ona měla veškerou moudrost v ústech, když tě odmítala. A když jsem jí to razně dala najevo, rozplakala se, že prý to ví a že to byla ta největší hloupost v jejím životě. Slzy se ji spustily tak moc, že i já jsem se po chvilce dala do pláče. Nevím, jak dlouho jsme tam tak spolu oplakávaly nynější situaci, ale potom mladá paní usnula na mém rameni vyčerpáním. A tak jsem tu nebohou dívčinu uložila ke spánku. Netrvalo to dlouho a usnula jsem i já, opřená o kraj postele a v peřině mladé slečny jsem měla zabořenou svou hlavu.

Sotva ráno vysvitlo slunce, probudil nás hlasitý řev a bouchání na dveře. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a mladá slečna celá polekaná se semknula do peřiny, jako by očekávala to nejhorší. A také že to tak bylo. Hlasitý řev plný urážek pocházel od mladého pána, který zběsile bouchal na dveře a vyhrožoval, že jakmile mu je neotevřeme, vyrazí je. A křičel, že má v ruce nůž a uřeže nám prsty! Tentokrát z něho nemluvil alkohol, ale pouhá zloba a vztek. Zatřásla jsem se, ale sebrala jsem veškerou odvahu, že mu půjdu otevřít, jenže to už bylo pozdě. Dveře vyletěly z pantů po jedné zběsilé ráně a já taktak uskočila, aby mne neporazily! Zhrozila jsem se, když jsem v ruce pána skutku zahlédla kuchyňský nůž, kterým jsem často připravovala maso hostitelům. Zběsile se rozešel ke své ženě, přičemž řval, že spávat bude u něj, ale v tom jsem se mu do cesty postavila já sama. „Pane Richarde, položte ten nůž, vždyť vaše žena se vás bojí! A já také!“ hlesla jsem zoufale a třásla jsem se před jeho pravou rukou, kterou se ke mně napřahoval. Ale on se nezastavil, prudce sevřel nůž a bodl mě s ním do boku, mladá slečna strachem vypískla, ale okamžitě se postavila a střemhlavě se vyřítila po svém manželovi. „Eugénie!“ křičela mé jméno, když jsem se pod bolestí složila na zem, zatímco ona tahala svého manžela za vlasy. Pištěla a řvala, až to jemu dralo uši, ale byl roztřesený tím, jakou hrůzu nám oběma způsobil. Juvia se však ohnala po talíři a bez váhání ho vrhla pánovi do obličeje, ten padl na zem do bezvědomí. Já sledovala černou rukojeť v mém boku a třásla jsem se strachy, cítila jsem obrovskou pulzující bolest, která se stupňovala a rozléhala do celého těla. V očích jsem měla neskutečně mnoho slz a tvář zkroucenou v bolestných grimasách. Chtěla jsem, aby to přestalo bolet, ale štěstí mi v tuhle chvíli nepřálo. „Eugénie, co ti to ten kretén udělal!“ rozbrečela se, ale chytila rukojeť nože, načež jsem reagovala jenom hlasitým křikem a vytáhla nůž škubnutím ruky ven. Ihned nato se dala do léčení, ale to už se mi zatemnilo před očima a já omdlela.