Zabořím ruce do rezavé hřívy, pevně se ji chytím a ještě se ohlédnu na ovčáka, který netrpělivě přešlapoval na místě a v tlamě držel protěný košík. "Můžeme," vypísknu se širokým úsměvem na tváři a rezavá klisna se dá do klusu a poté do cvalu. Brzy jsme se řítili po louce neuvěřitelnou rychlostí. Byla jsem zvyklá na ježdění bez sedla a udržet se na hřbetě koně mi nedělalo žádný problém. Vítr mi čechral zrzavé vlasy a užívala jsem si ten pocit volnosti a přírodu kolem nás. Brzy začneme zpomalovat, byli jsme již na místě. Otočím se na psa, který celou dobu běžel s námi, měl vyplazený jazyk a snažil se ochladit, viděla jsem však v jeho očích, že má stejnou radost jako já.
"Tristane, sundáš mě prosím?" zeptám se ho a sleduji, jak se jeho tělo mění z psího na lidské. Tam kde před chvílí byl pes, stál můj starší bráška jen v kalhotách. S úsměvem ke mně přijde a sundá mě ze hřbetu klisny, která se okamžitě rozběhla do lesa. Z místa kde zmizela brzy vyšla mladá dívka v šatech.
"Máš takové štěstí, že potřebuješ jen kalhoty a můžeš je mít na sobě i v některých zvířecích podobách," povzdechne si moje sestřička, Sarah, Tristanovo dvojče.

"Výhoda kluků," odpoví ji s úšklebkem a vyplázne na ni jazyk. 
"Chci umět to co vy," vydechnu s úžasem. Viděla jsem jejich přeměny tolikrát a přesto mě fascinovaly. 
"Na to jsi ještě moc malá, musíš si počkat," odpoví mi moje sestra a rozcuchá mi vlasy. Tiše si povzdechnu a zvednu košík ze země. Mamka nás poslala nasbírat lesní plody, nemusela se o nás bát, bydleli jsme daleko od měst i vesnic a málokdy sem zavítali nějací lidé. Byli jsme rodina zvěromágů, milovali jsme přírodu a podle matky to pro nás bylo bezpečnější. Dokud se nenaučíme pořádně ovládat naše schopnosti, mohli bychom se přeměnit kdykoliv. Milovala jsem to tady, pozorovali jsme přírodu, hráli si na loukách a v lesích, objevovali a učili jsme se nové věci. Se svými sourozenci jsem skvěle vycházela a všichni jsme milovali legraci. Nemohla jsem se ale dočkat, až se magie probudí i u mě. Chtěla jsem umět to co oni. Ale bála jsem se, že ten dar nezdědím. Byla prý velká náhoda, že to dokázali oba moji sourozenci. To se většinou nestávalo. Tiše si povzdechnu a rozejdu se dál do lesa. Bylo tady vskutku nádherně, slyšela jsem zpěv ptáků, šumění listí a v dálce dokonce zurčení potůčku. Najednou však o něco zakopnu a se zakňučením dopadnu na zem. Pokusím se opět postavit, ale opět spadnu na bok. Něco mě obklopovalo a nemohla jsem se kvůli tomu hýbat.  Začnu sebou prudce škubat ze strany na stranu, až se vymaním a uskočím na bok. Otočím se a k mému překvapení zjistím, že to bylo mé vlastní oblečení! Nakloním hlavu na stranu a pokusím se postavit na nohy, opět ale přepadnu dozadu. Až teď si všimnu, že jsou stromy a keře kolem mě nějaké větší a podívám se na mé ruce. Místo nich jsem však viděla bílé tlapky. Překvapeně zakňučím a uskočím dozadu. Já se proměnila! Nemohla jsem tomu uvěřit. Neohrabaně se rozběhnu směrem, odkud jsem slyšela téct vodu. Překonám několik větví a kořenů, nakonec se však dostanu k mému cíli. Nakloním se nad hladinu a k mému překvapení uvidím čistě bílou lišku s očima různé barvy. Usměji se, ale v této podobě to vypadalo jako vycenění zubů. Začnu vrtět ocasem a šťastně se rozběhnu zpátky. Už z dálky zaslechnu hlas Sarah, která mě volala, ať se vrátím zpátky. Vyřítím se k ní a šťastně začnu pobíhat kolem ní. Chvíli se na mě nechápavě dívá, potom se ale zeširoka usměje a pohladí mě na hlavě. 
"Tak vidíš, že ses dočkala."
 
Už to bylo pár let od mojí první přeměny, kterou jsem už velmi dobře zvládala. Jen mé schopnosti mi dělaly trochu problém. Pamatovala jsem si všechno, což někdy opravdu štvalo mé okolí a taky jsem někdy někomu ukázala vzpomínku, na kterou jsem myslela, aniž bych si to uvědomovala. Musela jsem si tedy dávat velký pozor, když jsme byli v blízkosti cizích lidí. Naštěstí jsme nechodili do školy, měli jsme vlastního učitele, který dojížděl k nám domů. Byl to člověk nadpřirozena, takže o magii věděl. Pomáhal nám ji ovládnout, ale také nás učil obyčejné lidské předměty. Měla jsem jeho hodiny ráda.
"Země volá Ellisu, večeře je na stole" ozve se vedle mě, překvapeně zamrkám a podívám se na Tristana, který seděl vedle mě a mával mi rukou před obličejem. Zvednu se ze židle a poslušně se vydám do kuchyně, kde na nás již čekala Sarah.
"Mamka ještě nepřišla?" zeptám se. Bylo pozdě a ještě nebyla doma, to se ještě nikdy nestalo. Vždycky byla doma před večeří. Nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem z toho špatný pocit.
"Asi se jen zdržela," pokrčí rameny bratr a s chutí se pustí do jídla. Chvilku na to se však ozve hlasité bušení na dveře. Podíváme se jeden na druhého a potom se všichni opatrně vydáme ke vchodovým dveřím. Vykouknu z okna a k mému překvapení uvidím venku stát policistu. Kývnu na Tristana, který otevře dveře. 
"Tristan, Sarah a Elissa Hunterovi?" zeptá se nás, jakmile se otevřou dveře. Všichni přikývneme a zvědavě se na nově příchozího podíváme. Něco se mi na tomhle nelíbilo a měla jsem strach, rozejdu se k Sarah a vezmu ji za ruku. Povzbudivě se na mě usměje, potom se ale opět podívá na strážníka. 
"Proč nás hledáte?" zeptá se ho nejistě. Policista znervózní a všechny si nás prohlédne. Tato situace se mi líbila čím dál méně. Proč se chová tak zvláštně, co se stalo?
"Vaši matku srazil opilý řidič, přijel jsem vás vyzvednout, nemůžete tady být sami. Oblečte se, vezmu vás do nemocnice," řekne nám potichu. Na nic nečekáme a všichni vyrazíme pro teplejší věci, abychom nemrzli. Cítila jsem ve vzduchu to napětí a měla jsem obrovský strach. Tiše přejdu k Tristanovi a chytím ho za ruku. Ukážu mu svoje pocity a upřu na něj svůj pohled. 
"Já vím, Ellie, neboj se, bude to dobré," zašeptá, klekne si ke mně a obejme mě. Udělá se mi trochu lépe a brzy všichni sedíme v policejním autě na cestě do nemocnice.
 
V čekárně v nemocnici bylo hrobové ticho. Nikdo z nás nic neříkal, jen jsme seděli a koukali na podlahu pod našima nohama. Měla jsem dřívější události v čerstvé paměti. Pokoj Miriam Hunter. Pípání mnoha přístrojů v místnosti. Odporný zápach dezinfekce a krve. Smrt. Nechtěla jsem ji takhle vidět, napojenou na více přístrojů, než jsem dokázala spočítat, tolik trubiček, které vedly do jejího těla. Do očí se mi ihned nahrnuly slzy a vzala jsem ji za ruku. Tiše jsme na ni mluvili, přáli jí, aby se uzdravila co nejdříve, aby jí bylo lépe. Obklopovalo nás neustálé pípání přístroje, když se najednou ozval táhlý zvuk a křivka na obrazovce byla nehybná. Nevěděla jsem, co to znamená, ale do pokoje vběhla spousta doktorů. Odtáhli nás pryč od maminky a nechtěli nás pustit zpátky. Sarah začala plakat, z hrdla se jí draly srdceryvné vzlyky. Co se dělo? Sledovala jsem doktory, najednou přestali cokoliv dělat a jen zakroutili hlavou. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se stalo. Byla pryč, už nikdy neuvidím její úsměv, neuslyším její smích. Nikdy nás neuloží do postele a nepovypráví příběh na dobrou noc plný magie a kouzel. Po tvářích mi začnou stékat slzy a ucítím, jak mě sourozenci přitiskli k sobě. 
 
Stáli jsme před velkou budovou a každý z nás měl v ruce malý kufřík s pár věcmi. Už teď se mi to tady nelíbilo, chtěla jsem zpátky domů a do přírody. Jenže ještě jsme nebyli plnoletí a úřady to nedovolily.
"Tohle bude váš nový domov," řeknu pracovnice s úsměvem, ale my ho neopětovali. Beze slova se rozejdeme dovnitř a začneme se rozhlížet okolo. Ostatní děti na nás zvědavě koukaly, ukazovaly si na nás a smály se. Sklopím hlavu a nechám mé vlasy, aby mi zakryly obličej. Nechci tady být! Na půl ucha jsem poslouchala, co nám paní říkala a místo toho jsem se rozhlížela. Jakmile nám však řekne, že budeme na jiném pokoji než Tristan, začneme hlasitě protestovat. Nebylo nám to ale nic platné a naše prosby nebyly vyslyšeny. Naštvaně se vydám do našeho nového pokoje, který jsem sdílela se Sarah a dalšími třemi dívkami.
 
Nenávidím to tady! Proč tady musíme být? Proč? Schoulím se pod postelí do klubíčka a po tvářích se mi začnou kutálet slzy. Všichni se mě tady báli, kvůli mým očím a proto jsem si nedokázala najít kamarády a různé vtípky byly na denním pořádku. Nemohla jsem dělat nic, když jsem se bránila, měla jsem z toho problém já a ne ostatní. Místní ošetřovatelky si nejspíš myslely, že všechny problémy způsobuji já a ostatní děti jim to rády potvrdily. Tiše zavzlykám a zakryji si oči dlaněmi.
"Ellie, no tak, vylez," ozve se hlas mojí starší sestry a vytáhne mě z pod postele. Přitáhne si mě k sobě a pevně obejme.
"Bude to zase dobrý, slibuji, jen vydrž," zašeptá a i přes slzy se usměji. I když se snad celý svět obrátil proti mě, měla jsem alespoň Sarah a Tristana po boku.
 
Zase stěhování. Opět nás přesunuli do nové pěstounské rodiny. Byla jsem z toho už vyčerpaná. Poprvé jsem byla nadšená, že se konečně dostaneme z dětského doma do normální rodiny, ale realita byla jiná. Místo aby jsme zůstali u hodné rodiny, tak jak jsme doufali, nás neustále přesouvali z místa na místo. Pořád jsme si zvykali na nové prostředí, školy, rodiny... Už jsme toho měli po krk a chtěli jsme zůstat na jednom místě a hlavně spolu. Přijede pro nás auto, dám si do něj věci a nasednu dovnitř.
"Vy dva ne, vy jdete jinam," ozve se řidič, překvapeně vzhlédnu. Jedu jinam než mí sourozenci?
"To ne! Já nechci! Nerozdělujte nás prosím! Ne, zastavte!" začnu zoufale řvát na celé auto a po tváři mi začnou téct horké slzy. Řidič se na mě omluvně podívá a zavrtí hlavou. 
"Omlouvám se, nejde to."
 
"Ahoj Elisso, teď budeš bydlet u nás, víme, že toho máš za sebou hodně, ale snad budeme spolu vycházet," věta, kterou jsem slyšela snad stokrát, tentokrát z úst manželů Tylerových. Povzdechnu si a přikývnu, bude to stejné jako vždycky, za pár týdnů se zase budu stěhovat. Ukáží mi můj nový pokoj, který nevypadal vůbec špatně a vybalím si těch pár věcí, co jsem měla. Byla jsme už unavená, neměla jsem žádný kontakt se sourozenci a stýskalo se mi po nich. Naposledy jsem je viděla před rokem a od té doby nic. Pevně sevřu víčka, abych zastavila slzy a rozejdu se zpátky do obývacího pokoje. Byla jsem ochotná téhle rodině dát šanci. Sednu si společně s manželi Tylerovými na gauč a začneme si povídat. Do postele se dostanu až hodně pozdě a po dlouhé době jdu spát s úsměvem na rtech. Byli milí a líbili se mi, možná to tady nebude zase tak špatné.
 
Vběhnu do pokoje a zavřu za sebou dveře. To bylo těsné, málem si mě všiml. Zavřu oči a svezu se po dveřích do sedu. Ze začátku to v novém domě bylo skvělé, ale... Vypadá to, že se jen přetvařovali. Brzy jsem poznala, že to není tak skvělé, jak to vypadalo na začátku a stále se to zhoršovalo. Oba byli skoro neustále opilí, měli dluhy a vůbec jsem netušila, jak se dostali do pěstounského programu. Určitě to ale bylo podvodem. Každý den jsem tady musela uklízet, vařit prát a vlastně dělat všechny domácí práce. Pokud se jim něco znelíbilo, nechali mě bez jídla a pití, nebo zmlátili. Tiše si povzdechnu a promnu si bolavá místa. Vstanu ze země a rozejdu se k oknu. Bylo zamčené, nemohla jsem odtud nijak utéct. Udělala bych to už dávno ale... Moje zeslábla tak, že jsem nebyl schopná přeměny. Možná to bylo nedostatkem jídla nebo emocionální vyčerpaností, to jsem nevěděla. Měla jsem útěk a svobodu na dosah, ale mé vlastní tělo mě zradilo. Ještě nějakou dobu jsme sledovala měsíc na obloze, než jsem šla spát. 
 
"Ty mrcho! Já tě vážně jednou zabiju! Zmiz mi z očí!" zařve pan Tyler a mrští po mě další věc, kterou měl po ruce. Už jsem ani nevnímala, co po mě hází. Ruce jsem měla pokryté jizvami od střepů když po mně házel sklenice a vázy. Na zádech se mi táhly stopy po biči, když se jednou opil a vyzkoušet na mě bič mu přišlo jako dobrý nápad a skvělá zábava. Sklopím hlavu a rozběhnu se do mého pokoje. Svalím se na postel a podívám se do stropu. Celé tělo mě bolelo ze všech těch ran, které jsem dneska dostala, když přišel opilý. Jeho manželka se jenom dívala, neudělala nic, aby mi pomohla. Měla jsem na ně na oba vztek. Zaslechnu dupání na chodbě a potom se dveře do mého pokoje prudce rozrazí.
"Tady jsi ty svině," zavrčí na mě, všimnu si něčeho lesklého v jeho ruce a s hrůzou si uvědomím, že je to nůž. Začnu vyděšeně couvat dozadu, až narazím zády do zdi.
"Nikam nezdrhneš," zasměje se a zakolísá. Táhl se z něho zápach alkoholu, který dráždil můj čich. Neohrabaně proti mě vyrazí, vyděšeně vyjeknu a natáhnu ruce před sebe. Ucítím pálivou bolest na rukou a steče mi po nich horká tekutina. Na paži se mi táhl dlouhý a hluboký šrám. Neměla jsem ale čas se tím zabývat, jelikož pan Tyler zaútočil znova. Podaří se mi vyhnout a rozběhnu se pryč, ožene se po mě a zasáhne mě do stehna. Zasyčím bolestí a vyběhnu z pokoje. Řítil se za mnou, ale opilost ho zpomalovala. Rozběhnu se ze schodů, na kterých uklouznu a zřítím se pod schodiště. Zalapám po dechu, ale okamžitě se začnu drápat zpátky na nohy, adrenalin v mém systému mi to značně usnadňoval. Byla jsem už jen kousek od vchodových dveří. Vezmu za kliku a začnu s ní zoufale lomcovat, dveře se ale neotevřely. Co teď? Otočím se, ale přede mnou stál muž, o kterém se mi ještě dlouho budou zdát noční můry. Ušklíbnu se a ruka, která svírala nůž se opět vymrští k mému tělu. Zamířil na můj hrudník, k mému štěstí ale zasáhl žebro a jeho zbraň se po tvrdé kosti neškodně svezla. Hrozně to ale bolelo.  Začínala jsem vidět rozmazaně, cítila jsem obrovský strach a nenávist. Chtěla jsem, ať zemře. V tu chvíli se mi zatemnilo před očima.
 
Seděla jsme v chodbičce opřená o zeď, která mě příjemně chladila. Ve vzduchu se vznášel zápach krve, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde se tam vzala. Celé tělo mě bolelo a konečně jsem se odhodlala otevřít oči. Mé oblečení a ruce byly pokryty již zaschlou krví, ale nebyla moje, tedy jen některá. Rozhlédnu se a krev mi doslova ztuhne v žilách. Kousek ode mě leželo tělo pana Tylera. Nehýbal se a pod ním byla louže krve. Třesoucíma rukama mu sáhnu na krk a se zděšením zjistím, že nemá puls. Otočím ho na záda a ihned si všimnu mnoha bodných ran. V tu chvíli se mi vybaví útržky vzpomínek. Vytrhla jsem mu nůž. První rána šla do břicha a potom další a další. Pevně sevřu víčka a opět si sednu. To jsem nemohla být já! Nikdy bych to přece... Ale mé vzpomínky mluvily za vše, udělala jsem to, ale neuvědomovala jsem si to. Zaslechnu houkání sirén a pomalu se postavím na nohy. Byla to policie. Stála jsem jako solný sloup na místě a jen poslouchala. Zastavili před domem. Slyšela jsem jekot manželky muže, kterého jsme zavraždila. Neslyšela jsem, co říká. Hlasitý dupot, který se stále přibližoval. Rána a dveře se rozrazily. Dovnitř vběhlo několik policistů, měli na mě namířené zbraně. Zařvali, ať se nehýbu. Jednoho z nich poznám, byl to ten samý, který nám před lety přijel říct, že naše matka zemřela. Vždy přinášel špatné zprávy, kdyby se to tehdy nestalo... Proč zrovna my? Proč já? Moje tělo se začne třást a poslední co vím, je, že se s vrčením rozběhnu proti policistům, kteří mě ohrožovali zbraní.
 
Když se mi opět vrátí vědomí, první co si uvědomím, je, že jsme vyčerpaná a šíleně mi třeští hlava. Posadím se na měkké posteli a rozhlédnu kolem. Nemocnice? V mém pokoji byl policista a vypadalo to, že mě hlídá, když si všimne, že jsem vzhůru, poodejde ke dveřím a něco řekne do vysílačky.
"Co se stalo?" zeptám se ho, ale nijak na mě nereagoval, jen čekal u dveří a obezřetně mě sledoval. Pár minut jsme čekali, než dveřmi prošla mladá doktorka.
"Ahoj, jmenuji se Michelle," řekne mi mile. "Víš, jak se jmenuješ?" zeptá se mě. Co to bylo za stupidní otázku? 
"Elissa, Elissa Hunter," odpovím ji. Tak nějak jsem tušila, že to nebyla jediná otázka, kterou mi položí. A taky jsme měla pravdu. Skoro dvě hodiny mi pokládala nejrůznější otázky, nebyla jsem ale schopná ji na většinu odpovědět. Pokaždé, když došla řeč na včerejší události, nebo na Tylerovi, nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Neustále si něco zapisovala a jak náš rozhovor, který byl spíše jednostranný, pokračoval, čím dál více se mračila. Nakonec odejde, ale policista v místnosti zůstane. Povzdechnu si a přetočím se na bok. Byla jsem unavená a potřebovala jsem si odpočinout. Když se mi to však podařilo, zdálo se mi noční můry a několikrát jsem se s křikem probudila.
 
Dneska mě pouštěli z nemocnice, ale nejásala jsem. Za to, co jsem udělala mě převezou do vězení, kde jistě strávím spoustu let. Odvedou mě do auta a po delší cestě vystoupíme. Čekala jsem policejní stanici, místo toho jsem stála před budovou s nápisem: Antagorská Psychiatrická léčebna. Mají mě za blázna? Překvapeně zůstanu stát na místě, rozejdu se, až do mě strčí, abych se konečně pohnula. Projdeme hlídanou branou a odvedou mě na pokoj, kam si dám věci. Byli okolo mě dost obezřetní, nedivila jsem se jim. Povzdechnu si a sednu si na postel. Byla jsem teď sama zamčená v pokoji jen s jedním malým oknem s mřížemi. Nehodlala jsem tady ale zůstat dlouho, jen co naberu dost sil, abych mohla použít magii, uteču.
 
Z bláta do louže. Tak bych popsala moji situaci. Už jsem nebyla u... Tylerových, ale v psychiatrické léčebně. Cpali do mě léky, které otupovaly moje smysly, ale jinak nepomáhaly. Bedlivě hlídali, jestli je beru a když jsem je odmítla, byl z toho problém. Cítila jsem se po nich unavená. Neustále za mnou někdo chodil a snažili se ze mě dostat, co se stalo. Stále jsem nebyla schopná jím to říct, ani nic z mé minulosti, vždycky jsem se celá roztřásla a oni mě raději rychle zavřeli zpátky do pokoje. Nejsem blázen, nepatřím sem, byla to pouze sebeobrana! Udělal by to každý. Zkoušela jsem jim to říct, ale jen zavrtěli hlavou a řekli, že jiní by bodli jednou či dvakrát, ne dvacet-osmkrát a ještě by nenapadli polici. Podle nich jsem měla schizofrenii. Někdo odemkne dveře a vyvedou mě ven z pokoje. Dojdeme za mým doktorem a opět mi položí ty stejné otázky. Začaly se mi vybavovat všechny ty špatné vzpomínky, cítila jsem každou ránu a strach, který jsem cítila.
"Nechte toho," řeknu a chytím se za hlavu, ať to přestane! Dál na mě tlačil a ptal se, co se stalo. Ať jde pryč!
 
Na vteřinu mě obklopila ledová voda a ztuhly mi všechny svaly. Někdo na mě právě vylil ledovou vodu. Zmateně se rozhlédnu, nevzpomínala jsem si, jak jsem se sem dostala a už vůbec ne, proč na mě lijí studenou vodu, když k tomu mám na sobě ještě oblečení.
"Přišla k sobě," ozve se odněkud a zmateně se rozhlédnu. Chtěla jsem pohnout rukama, ale nemohla jsem. Měla jsem je pevně přivázané k tělu. Bylo to nepohodlné. Svěrací kazajka? To si snad dělají srandu, co jsem udělala? Dva doktoři mě chytí za ruce a začnou odvádět pryč. Myslela jsem, že jdeme na pokoj, ale projedeme kolem něj a odvedou mě do jiné části budovy.
"Zavřete ji tam a už ji nikdy nepouštějte, rozumíte? Je nebezpečná, nesmí být na volno," ozve se rozčilený hlas mého doktora, otočím se jeho směrem. Na pravém oku se mu již rýsoval monokl a z nosu mu tekla krev. Jedno jeho rameno bylo nepřirozeně nízko, což naznačovalo, že je vykloubené? Co se mu stalo? Netušila jsem to. Hodí mě do tmavé místnosti bez oken a zamknou za mnou dveře. Na zemi byla matrace a přikrývka jinak v místnosti nic nebylo. Třásla jsem se zimou kvůli mokrému oblečení, chtěla jsem si ho sundat, proto sebou začnu zuřivě škubat, ale nebylo mi to moc platné. Nakonec si lehnu na matraci a podaří se mi zachumlat se pod deku. Moc to nepomohlo, ale lepší než nic. Nemohla jsem však usnout a tak jsem ležela v tmavé místnosti a poslouchala zvuky okolo mě.
"Někdo nový?"
"Jen ta zrzka, zavřeli ji na samotku po tom, co napadla doktory, slyšel jsem, že jednoho pěkně zřídila. Museli ji dát sedativa a slít studenou vodou, aby zase přišla k sobě."
"Ještě že jsem tam nebyl."
Překvapeně se zadívám na zamčené dveře, očividně mluvili o mě, ale vůbec jsem si to nepamatovala! Opravdu jsem to byla já?
 
"Vystupovat," ozve se zvenku auta. Poslušně se postavím na nohy a vylezu na prašnou cestu. Zase mě přestěhovali do jiné léčebny. Právě jsem se nacházela ve městě jménem Antagora. Bylo mi to už dávno jedno. Byla jsem unavená životem a nic mě již nezajímalo. Proč taky? Bylo to pořád stejné. Převezli mě, doktoři si nevěděli rady, potom jsem je párkrát napadla, aniž bych o tom věděla a poslali mě pryč, do jiné léčebny. Dovedou mě ve svěrací kazajce k bráně a doktoři začnou vyplňovat nějaké papíry a bavit se s hlídači. Zadívám se na svůj odraz ve skle. Byla jsem hubená, bledá a mé oči byly děsivě prázdné. Neviděla jsem v nich jedinou jiskru života. Chvíli se dívám na svůj odraz, potom se obrátím a zadívám se na budovu, která bude na příštích pár týdnů mým domovem. Odvedou mě do pokoje, rozhlédnu se a nakonec si sednu do nejvzdálenějšího rohu ode dveří. S prázdným výrazem se podívám na podlahu přede mnou. V hlavě jsem měla prázdno, necítila jsem jakoukoliv touhu či emoci, byla jsem prázdná. Mělo by mě to děsit, ale ani to jsem necítila. Bylo mi jedno. Před pár měsíci jsem pomýšlela na sebevraždu, chtěla jsem to ukončit, ale... Vlastně jsem už ani nevěděla, proč jsem to udělala a teď jsem již k tomu neměla vůli. Nechala jsem se unášet proudem událostí a nedělala jsem nic pro to, abych ho změnila. Netušila jsem, jak dlouho jsem tady už byla, když mi přinesli jídlo, najedla jsem se, když zhasli, šla jsem spát. Ráno jsem si sedla do rohu místnosti a nedělala vůbec nic. Ztratila jsem zcela pojem o čase a monotónnost mého života mě zcela pohltila. Ticho poruší hlasité kroky, které se přibližovaly k mému pokoji, zachrastí klíče a dveře se pomalu otevřou. Dovnitř vstoupí mladý doktor, s krátkými černými vlasy a tetováními na rukou a na hrudi.
"Jmenuji se Erik Law, jsem tvůj nový doktor," řekne s úsměvem. V tu chvíli jsem ještě netušila, že mi změní celý život.